DVĚ MĚSTA Skoro je neznám a tím spíš jim dává sen stará náměstí, zamlklé chodce, na něž poprchává kůň jezdce z pověsti. Tam nad nádražím potrhané listy příběhů zašlých dob, karafy, křesla, otlučené bysty a kolem tma jak hrob. Nad pozdním rynkem v okně drahá hlava, šum března ve tváři – ticho je víc a báseň opadává. (Poznáš to po záři.) (Paní Jitřenka, 1940)

TAK JDETE POMALU KRAJINOU DĚTSTVÍ, SNÍTE, v lesíku nad Svratkou hledíte na zlatité vrcholky akátů a mušle borovic. Na nuzné domečky a na červené skály, znavená Vídeňka pod vámi mizí v dáli, dým plyne nad hřbitov, rovinám jihu vstříc.

PLÁŇ SE TI OTVÍRÁ, KDYŽ MÍJÍŠ DLOUHOU ZEĎ zelené zahrady, zeď mrtvých na Centrálce. Buš do ní zoufale a čekej odpověď, jen vyplašený pták... odlétá... mizí v dálce. Jen vyplašený pták odlétá oblohou (skotačil na hrobech a hvízdal v keřích smrti) a smyčka lítosti se zadrhuje, škrtí, sleduješ jeho let, olovo na nohou. Sleduješ jeho let, jak lehounce tam pluje, jak jízva na nebi se zvolna zaceluje nad poli, lukami a kolébáním vod. Ta rýha stříbrná... ta rýžka... nit... a bod... (Melancholické procházky, 1941)

UDÁLOST Všecky se právě někam chystaly. Ptal jsem se Hedvičky, kam jedou. Na pohřeb. Prý hrozně nerada. V těch vyšlapaných botkách. Nových by bylo škoda v tomto počasí. Na viaduktu láteřily vlaky. Nakonec všichni. Hrozně neradi. Tak se tam mějte dobře. Všecky se usmály. Švagrová čistila boty. Pršelo. Nashledanou. (Tento večer, 1945)

	V SOBOTU ODPOLEDNE WOODFORD První mužstvo sbírá sedmikrásky. Druhé mužstvo vybíhá z kabiny. Přichází soudce. Skryti na dolním konci tabulky Delfské ligy, nemáme hřiště profesionálů, neznáme jiná londýnská předměstí, nemáme pravdu, nemůžeme se ji celou dovědět. Směsi zametačů, metená kolem zídky. Dílny jsou vymeteny, park ještě řídký.
	ANABERK V některé z vesnic nad slaměnými dvory kokrhá pes Student studuje Melancholické procházky Po práci hraje s otcem šach dělá rošádu otec přemýšlí matka pracuje děti si hrají v dílně na schovávanou Bůh který vidí toto štěstí nemusí nic měnit na věčnosti. (Stará bydliště, 1979e, 1992)

TULÁK SPÍ NA LOUCE Budižkničemu se toulá po ulicích města always under pressure of the moral institutes But he won't go to a borstal louky die Wiesen na něj čekají za městem Wie sen jak sen how a dream zbytečná otázka stejně si nemohu nic pamatovat. (Pomocná škola Bixley, 1982s, 1987e, 1994)