DVĚ ŽENY Nebyly na svém pohřbu a přece tryskaly z nich slzy. Nebyly nalomeny dvě květiny, nýbrž klesaly, že zemřeli zahradníci. Dvě ženy rozpučelé nebyly raněny ni čas jich nevolal k tvrdému účtování nikdo by neměl odříci slitování a přece život jejich náhle byl bez ceny. Stály a říkaly: Proč byl jednou ten den, že přišel on a krví překypoval a proč pak vůbec jsme se zrodily, když lásku přislíbil a přece nemiloval. Ač na ně měly jsme jen dobré vzpomínky, daly jsme jim jenom lesk: své prstýnky. Za horami, jsou jejich hroby dva a my dvě ženy zbyly, aby v nás žili, i když nežijí, aby v nás byli, i když už nejsme v nich. (Severní záře, 1919-1925, 2001)