JDU VEČER Jdu večer jdu cizím městem dlaně mám široce rozevřené dýchám dech akátů klaním se portálům cizích domů soumrak jde se mnou cizím městem nanáší na nebe zelený tón oči tmavějí srdce se zastaví za pultem v automatu jdu večer jdu cizím městem usedám v směnárně citů abych pil proudící život slyšel hrát šraml Weberovo Vyznání soumrak jde se mnou cizím městem klobouk a kravatu rovná si hrbáček před zlatým zrcadlem automatu a voják objímá široké děvče už v pase jdu večer jdu cizím městem hedvábné květy na bulvárech sny nikdy nekončící násobí cizotu zavřených dveří
	/ / / Ztroskotávám co zbývá je poesií co drtí a svírá čemu se svět hlučně směje a místo odpovědi už opět se stmívá
	/ / / Proč si nevyprávíme to, co máme až na dně své duše? Protože tenhle kal každému smrdí, zatímco pro nás je voňavkou, protože by se zdálo, že jsme nenormálními blby, kterými také ve skutečnosti jsme. – Kdybyste si vybrali člověka podle vašeho názoru nejnormálnějšího a mohli si ho prosvítit jako hokyně vajíčko, nechutnala by vám pravděpodobně večeře. Pravděpodobně ne, jistě! Proč Vám to ale říkat? Buďto to víte sami, a potom je zbytečné Vám to vyprávět, nebo to nevíte a je škoda slov, protože Vám nepomohou ani všichni svatí. (Události, 1995)