L'ENFANT PERDU Tvé oči mají černý lesk, lesk smutečního sametu, na jehož rozestřený stesk umrlčích svící padá blesk. Já mám ty velké oči rád v pochmurné vášně roznětu: při hříchu když je vidím plát, mám lesklý jejich samet rád. Ó v sametech těch smutečních se halí malých rakví dvé – a kdybys jejich víka zdvih', spí nezrozená žití v nich. Nevinné, plné čistoty zůstaly černé oči tvé pro nezrozené životy, pro pochované životy. Pod naším oknem častokrát, – když spala's něžné mdloby snem, já vídal tichou nocí plát světélek bludný rej a chvat. A často, skloniv hlavu svou, polibky vzdušné cítil jsem: – ach, toť ty smavé duše jsou těch, kdo se zrodit nemohou.
	OBĚTI Jsou vzdechy panenské, jež v samotách se třesou. Jsou srdce bělostná jak čistá oběť bájná, jak oběť Abela, z níž vůně výš se nesou. – Dým v dáli plazivý jde od oltáře Kaina. Ó něžné oběti, vy srdce v ohni mroucí, proč v božském oblaku vás jímá touha tajná, jít v plazivý ten dým, v něm skrýt své tluky vroucí a tichým terčem být pro smrtný oštěp Kaina?
	KLÁŠTER Skryj dnes ten úsměv svůj, ten bujný, rozpustilý, v dlaň, jako kryješ pláč! Chci vážné dumy příst a čist být aspoň dnes! Neb raděj v této chvíli svůj upři na mne zrak, jak tenkrát, kdy byl čist... Vím, kdyby sebe víc Tvé oči hovořily svým žárem nejsladším: z nich možno zřejmě číst, že temná hloubka jich vždy se svým mračnem pílí, by z něho vyšlehnout v ráz mohla nenávist. – A chmurná bytost Tvá je klášter s věčným stínem: jen okna blýskají se z mračné omítky, z nich pleše mnichů zří jak živé výčitky. Sad v plném květu je. A mnich zde touhu svou smí denně konejšit těch sklepů sladkým vínem, a přece šílí až tou vnitřní prázdnotou... (Vykvetly blíny, 1899)

	SONET O ŽÁRLIVOSTI V líc druha Tvého hledí... Náhle vznítí se žhavou jiskrou její zornice: Tvé nitro, zhořklé v ráz, v té jiskře cítí chvít plachou touhu mladé samice. – Směs pochyb, trpkých předtuch, víří hrudí. Zříš hnědou pláň, kde pranic neklíčí... Ty víš: Tím víc se o samotě vzbudí v ní bezohledná touha samičí. I kdybys věřil, že v ty noci dlouhé nad ložem bdí jí strážný anděl sám a kdybys ráno zřel tam pírko pouhé: Ty v mukách žasnul bys, že padlo tam, – jak zřejmá stopa sladké jakés chvíle – andělských křídel chvějné peří bílé.
	Z ULICE Ten Kristův obrázek, tak vetchý, za sklem skříně! Co as tu bábu ctnou tak divným citem hnulo, že na ten obrázek tak civí... v brvy stíně že velkých slzí dvé se v ráz jí vyřinulo? – Je krví zbroceno to jasné čelo svaté! ... A bába štká a víc se těžké slzy lijí... Proč, bozi, člověka vy k pláči nutíváte? Vám třeba soucitu těch, kdož se v mukách svíjí? Ty's, Kriste, v šátek vtisk' své zkrvácené líce, bys jejich obrazem svět trápil ještě více! – A zapřít nemůžeš, že sirou zemi tu by zastřít nemohla již války peruť chará, když měl by s námi bůh jen tolik soucitu, jak s jeho synáčkem ta vetchá žena stará.
	/ / / Roztálo srdce v ohni vášní a v ohni bolestí a vzdoru a škváry, které v kovu zbyly, ty škváry citů vrh' jsem v popel! Z dobrého kovu mám teď srdce a slyším jeho pevný úder: má zvuk tak jasný, o křemeny jak broušené když meče zvoní! A srdce pod ranami zmdlelé, jež krýt jsem nemoh' žádným štítem – teď ve štít samo proměněno a tisíc ran se o ně tříští! Železné, krátké zvuky jeho jsou odměřenou odpovědí, když zádumčivé tóny zvonů tázavě k němu doléhají. (V pavučinách nervů, 1901)