František Hrubín


BLUDNÉ DÍTĚ

Bez zastavení a bez záměru
odplouvá mi život pod slovy
a náhodný vítr skutků věru
rozpačitě vzdouvá plachtoví.

Že básním, však nejraději přece
že se toulám, rodičové mí,
jako břehy umíněné řece
odpusťte mi ještě na zemi!

(Zpíváno z dálky, 1933)


ÚPLNĚK

Žíznivé ruce mé se opíjejí
na přání milenčino –
neboj se, noci, sladké vlasy její
rozlíti jako víno.

Mdlé prsty světel rozhrnují kvítí
na kraji tvého lůna –
Na konci louky odcházejíc svítí
nahými zády luna.

(Krásná po chudobě, 1935)


V NOCI NĚKDO ZAKLEPAL NA DVEŘE

...
Ani jednou jsem nezavolal tebe,
až ve chvíli, kdy jsem už natahoval ruku,
abych u dveří v síni odstrčil závoru,
v největší úzkosti jsem tě zavolal,
natahoval jsem ruku k železné závoře,
pomalu, dlouho,
mezitím jsem kdesi zestárnul o rok,
mezitím tys kdesi umřela,
pomalu jsem natahoval ruku k železné závoře,
do prstů mi z ní přeskočil chlad,
a tu jsem tě v smrtelné úzkosti zavolal.
Maminko!
Maminko, někdo klepá!

Pomalu jsem natahoval ruku k železné závoře,
dotkl jsem se jí, sevřel ji v křeči a ten venku cítil,
že jsme si na dosah,
že je mezi námi jen na dva prsty dřeva,
a přestal klepat,
má ruka a závora byly z jednoho kusu ledu.
Maminko!
Maminko, že se nemusím bát?

Pomalu jsem odstrkoval závoru,
dlouho, po celé měsíce,
mezitím jsem byl kdesi rád na světě,
mezitím jsem si kdesi připouštěl všední trápení,
ale zároveň jsem u dveří v síni odstrčil závoru
a pootevřel
a škvírou mezi zárubní a dveřmi
jsem spatřil u prahu stát tebe,
maminko,
obrovskou, nehybnou.

Prudce jsem přirazil dveře a zastrčil,
srdce mi vyrazilo z hrudi a přerostlo mě,
překážel jsem v něm, malý chvějící se vmetek strachu,
ale už pořád budu u těch dveří stát
a mezitím se kdesi budu opájet pocitem,
že ještě jsem, že jsem,
už pořád budu u těch dveří stát,
v prstech cítit chlad železné závory,
který vystřeluje až k srdci,
a dlaní druhé ruky se opírat o dřevo,
za nímž obrovská, nehybná
čekáš ty,
ty, kterás prošla pod prameny studní k tomuhle prahu.

A jednou otevřu
                       a nechám dokořán.

(úryvek)

(Černá denice, 1968)


KUŘÁTKO V OBILÍ

Jak to bylo, pohádko?

Zabloudilo kuřátko
za zahradou mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.

Ve vysokém obilí
bude večer za chvíli.

„Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi!“

„Jen se zeptej ječmene,
snad si na to vzpomene.“
Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.

„Pověz, milý ječmínku,
jak mám najít maminku?“

Ječmen syčí mezi vousy:
„Ptej se pšenic, vzpomenou si!“

Kuře pípá u pšenic,
nevědí však také nic:

„Milé kuře, je nám líto,
ptej se žita, poví ti to!“

Kuře hledá žitné pole,
ale to je dávno holé.

A na suchá strniska
vítr tiše zapíská:

„Vždyť jsi doma za chalupou.
Slyšíš? V stáji koně dupou,
kocour ve stodole vrní –
a tvá máma za vraty

zob, zob, zobá bílé zrní
s ostatními kuřaty.“

„Děkuji ti, žitné pole!“

„Pozdravuj tam ve stodole!“

„Koho, milé políčko?“

„Zrno i to zrníčko!
Ať se ke mně zjara hlásí,
vychovám z nich nové klasy!“

A tak mámu zakrátko
našlo také kuřátko.

(1953)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist