|
V NOCI NĚKDO ZAKLEPAL NA DVEŘE
...
Ani jednou jsem nezavolal tebe,
až ve chvíli, kdy jsem už natahoval ruku,
abych u dveří v síni odstrčil závoru,
v největší úzkosti jsem tě zavolal,
natahoval jsem ruku k železné závoře,
pomalu, dlouho,
mezitím jsem kdesi zestárnul o rok,
mezitím tys kdesi umřela,
pomalu jsem natahoval ruku k železné závoře,
do prstů mi z ní přeskočil chlad,
a tu jsem tě v smrtelné úzkosti zavolal.
Maminko!
Maminko, někdo klepá!
Pomalu jsem natahoval ruku k železné závoře,
dotkl jsem se jí, sevřel ji v křeči a ten venku cítil,
že jsme si na dosah,
že je mezi námi jen na dva prsty dřeva,
a přestal klepat,
má ruka a závora byly z jednoho kusu ledu.
Maminko!
Maminko, že se nemusím bát?
Pomalu jsem odstrkoval závoru,
dlouho, po celé měsíce,
mezitím jsem byl kdesi rád na světě,
mezitím jsem si kdesi připouštěl všední trápení,
ale zároveň jsem u dveří v síni odstrčil závoru
a pootevřel
a škvírou mezi zárubní a dveřmi
jsem spatřil u prahu stát tebe,
maminko,
obrovskou, nehybnou.
Prudce jsem přirazil dveře a zastrčil,
srdce mi vyrazilo z hrudi a přerostlo mě,
překážel jsem v něm, malý chvějící se vmetek strachu,
ale už pořád budu u těch dveří stát
a mezitím se kdesi budu opájet pocitem,
že ještě jsem, že jsem,
už pořád budu u těch dveří stát,
v prstech cítit chlad železné závory,
který vystřeluje až k srdci,
a dlaní druhé ruky se opírat o dřevo,
za nímž obrovská, nehybná
čekáš ty,
ty, kterás prošla pod prameny studní k tomuhle prahu.
A jednou otevřu
a nechám dokořán.
(úryvek)
(Černá denice, 1968)
|