|
KOCOUREK
Kocourku milej,
čerte můj,
já pro tě pláču.
A přece mlíčko jsem ti nalívala
do talířku pěkně kvítečkovanýho
už zrána, před školou,
abys mi nevyhládl,
než se k tobě vrátím.
Vpodvečer, to jsme si povídali,
já jsem tě hladila,
a tys byl elektrickej,
a jenom předls, jak ti bylo dobře.
Někdy mi vyprávěls kocouří pohádky.
Tu o myšce, co zlobila svou mámu,
tu o měsíčku, malým čaroději,
co přičaroval kočce zvonek na ocas,
a vykládals mi o dalekým zámku,
kde všecko piští
podle princezny,
a ta si leží na gauči, jí sýr,
a je tak smutná.
Kocourku černej,
kampak ses mi poděl?
Kdybys mi tlapkou
slůvko naškrábal,
ale ty nic.
Propad ses do zlý noci.
A mně se nechce nic
než stýskat si a brečet.
Táta se s mámou ustavičně hádá,
přišlo k nám psaní,
modrý, od soudu.
Má kamarádka Jana
už mě zradila.
Strašně se chlubí, půjde na trvalou,
ten druhý tatínek jí dává spoustu peněz.
To se ví,
knížku o Amundsenovi,
tu mi v té zradě vrátit nemá čas.
Strašně si přeju stát se Amundsenkou
a odjet na sever svou malou pevnou lodí,
do věčné noci, kde kry praskají,
a chtěla bych si čítat z knížek
při polární záři
a námořníkům ve svátek
upéci medvěda.
Přeju si odjet, obzvlášť na Špicberky.
Je sice chyba, že tam nejsou myši,
no ale mléka, kondenzovanýho,
na mojí lodi měl bys dost a dost.
A velmi často rybu,
však my dva se známe.
Prosím tě, vrať se.
Vezmu si tě s sebou.
Co se tě člověk všude nahledá!
Kocourku drahý!
Čerte škaredá!
|
|
JAKÝ TO S NÍM BYLO
Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To když ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák líhu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí,
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.
No ale právě když to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.
A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.
|
|
LAZAR A PÍSEŇ
...
Pan Lazar chodí po městě,
nahlédá do kočárků:
Děťátko, růže,
jak je mi tě líto!
Všechny nás veze jiný kočárek.
Ten, který peřinky má plné popela
a věčně hoří.
Očička tvoje, veveřičko krásná!
Víš-li, že tvůj pohled
malými diamanty řeže rýhu ve skle
nejčistších mrazů
absolutní smrti?
Pak zpitomělé mladé mamince
pan Lazar podá ruku,
podá ji jak pouzdro,
pro sebe, pro sebe si ponechávaje
zas jenom sebe,
neboť on se zná
a ví, kterak je slizký.
Přisedá k milencům pod pruhovaným nebem
veselých slunečníků,
strážců zmrzliny
i jahodových polibků
vždy pro dvě malé porce,
přisedne k milencům
tak, aby mohl zvednout
kabelku zpod stolu,
a potom s úsměvem,
který by zaručeně vykostil i býka,
takto on odmítá dík:
Prosím, krásná dívko.
My přece všichni jenom prosíme.
Nežli se doprosíme tam,
kde jenom trne.
Na věky věků. Buďte, zatím,
zdráva.
...
(úryvek)
(Lazar a píseň, 1960)
|