Jaroslav Kolman Cassius


OVČÍN

I

Na chvíli zmlkněte, rýmy, jak zdušených polibků znění
v noci, když k ránu se dní. Chci slyšet, co mluví ten hlas
z hrobu mladosti mé o tom, co bylo a není,
z tichého kvílení noci, v níž sladce má minulost spí.

Nechci už slyšeti zvuky a nechci viděti tvary,
hluchý a slep chci chutnat vidmo pradávných dní,
jemným jak závojem krve, dědictví rodu to mého,
zářilas mladosti má a tměl jsi se soumraku můj.

Oklikou do tebe vpluji, zlatý můj přístave dětství,
až z náruče smrti se smeknu v tvůj měkký a rozkošný klín.
Ještě však kotví loď stínů. A starou slunečnou cestou
letí vzpomínky mé jako poštovní holubi zpět.

Známá to cesta a směr. A vítr příznivý vane,
nesa je v náručí své až tam, kde domov je můj,
ovčínu mechový kryt, dům rodný, a u studně s táhlem
holubník, bičován křídly jak vánice větrný mlýn.

Na chvíli zmlkněte, rýmy! Chci slyšeti rytmus věcí,
jež byly a nejsou, a budou, aby nebyly zas,
poklus to paznehtů ovčích, jenž úhorem bublá a duní,
vypráhlé minulosti mé zdvihaje vůni a prach.


NOČNÍ NÁVŠTĚVA

Sedni,
zvala mě lavice před rodným domem,
olysalá jako starý hlídací pes.
Plísní jí mokvaly jizvy na dřevě javorovém
a usýchající krví rozlézající se rez.
Vítej, vzdychlo v ní srdce dětským nožíkem vryté.
A na okno suchá haluz: Vstávejte, vy tam, co spíte,
máme tu hosta dnes.

Synu!
vyšli dva stíny a k třetímu sedli.
Hynu! čtvrtý se plíží a těžce usedá k třem.
A pátý, jak mrtví kdyby se z hřbitova zvedli,
se potácí tmou: Už dávno zhynula jsem.
A šestý s úsměvem zlým: Snad ještě jsem živa.
A sedmý usedá mlčky a jenom se dívá a dívá,
jak starý hlídací pes.

Jsme všichni,
hovoří stíny ve stínu rodného domu.
A po cestě ubledlá tvář dí ze tmy: já jsem tu též.
Synu, praví dva první, jak dávno je tomu!
A třetí, dýchaje těžce; co tady, bratře, chceš?
Odejdi, musím jít spat, pátý tichounce šeptá.
A šestý: snad, sestřičko, spíš. A sedmý se dívá a neptá
a do ticha zoufale vyje probouzející se ves.

Půjdu,
řekl jsem do tmy a s lavice jsem se zvedl,
ze sedmi besedníků ten bdící u staré zdi.
Synu, zachvěl se první a druhý vzdychl a zbledl
a třetí potřásl hlavou: Buď s Bohem, bratře a jdi.
A čtvrtý: Jsem mrtva a spím. Proč nepřišel jsi k nám dříve?
A pátý s úsměvem zlým: Snad proto, že byly jsme živé.
A sedmý se dívá a dívá, jak východ se červánky rdí,
ni pohled, ni slůvko, ni hles.

S Bohem,
stráži, jež dědictví neumíš stříci.
S Bohem, lavice věrná ve stínu nevěrné zdi.
Zapomenu tě, lásko, jež neumíš „zůstaň“ říci,
zapomenu tě, lásko, jež dovedeš říci „jdi“!
Zapomenu vás všecky v rozbřesku již se dnícím,
jako když stanice mizí v temnotách odjíždějícím.
Ale nikdy a nikdy, jak proklet prokletím vědmy,
nezapomenu, žes mlčel, ty tichý stíne, ty sedmý,
mlčením rozžírajícím staré srdce jak rez.

(Ovčín, 1937)


LETNÍ VEČER

Zní večerem kosy a zvonce vracejících se stád,
vlahého předvoje noci, jež vtrhla do údolí,
a v azurový zrak chrp třpyt kříšťálový už pad,
jak večerní rosa mží v tvář usínajících polí.

V znavená ostří kos a srpů kladiva bijí
ve stínu zahrad a sadů a vychládajících stěn
a monotonní to znění má v písně tvé melodii
kosíře kovový hlas, který ostří se pro novou žeň.

Srdce mé, bij a bij v ten podvečer, který se stmívá,
o závod s bušením kladiv, jež křísí, co otupil den,
pro píseň poslední kuj slova jasnozřivá,
ať stříbrným ostřím jiskří zas do tmy omládlý sen.

V podvečer, který se stmívá, hospodář vytepává
vylámaných svých kos a srpů umdlený břit,
zbrocený smrtelným potem, jímž perlí se požatá tráva,
a v magickém zrcadle jeho mdle třpytí se měsíce svit.

Srdce mé, bij a bij, ať kovadlina ta zvoní
do noci, která se stmívá a která se nerozední.
Ne pro žně ten starý kov zní. Tvář, která se znavena kloní
nad kosou zářící, svůj obraz chce viděti v ní.

(Lyrická dramata, 1937)


ZAVOLEJ

Bolesti, věz, i hřbitov odpovídá,
i jména hrobů mluví za němé.
Ozvěna jména ztraceného vydá
svědectví lásce ztracené.

Zavolej jméno, které neporaní,
jako by na psa volalas,
ozvěna snad ti vrátí z druhé strany
domova sladký hlas.

Z našeho dvora kohoutí kokrhání
zní jako dříve přes ten černý les
a v odpověď, která snad neporaní,
zaštěká pes, náš Cikán, věrný pes.

Zavolej jméno, jméno čehokoli
tam na té straně, psa neb člověka,
míň rána krvácí, míň bolest bolí,
když věrnost štěká, z dálky, z daleka.

(Hromnice hoří, 1939)


DOSUD JEN DOUTNÁŠ

Dosud jen doutnáš ve mně jako stoh
v půlnočním kraji.
Černá jsou pole kol, černé jsou lesy.
Dosud jen doutnáš a hořeti bys moh'
plameny, které plápolají.
Ale ty doutnáš a hojnosti tvé roh
dosud jen děsí.

Dosud jen čekám jako na požár
prohnilé stavení.
Do noci dým tvůj k domu mému vane.
Dosud jsi zmaru znamení,
a mohl jsi být světlo mé, můj Pane,
slunce mých jar.
Ale jdeš pozdě, plameni.
Jsem stár.

Ještě snad žár tvůj spálí sýpky krov
a suchý sad se vznítí.
Ale zdem kamenným, tvrdosti mé, se vyhne.
Když po plameni žízní troud mých slov,
já křesadlo se stydím přiložiti,
že nevzplaneš už v domě, kde se líhne
má plíseň smrt a jako prázdný rov
mé stěny už se řítí.

A jako spálil bílý květ mých jar
tvůj vonný žár jakoby oběť mou,
spáleništěm jen dýmá dnů mých sklizeň.
Už nechceš snad mou oběť zápalnou
a hořet jako dar.
Ty doutnati chceš ve mně jako trýzeň
ohniště, kde struska je a škvár.
A dýmáš bídu mou.

Dosud jen děsíš, jako bys byl zlem,
ty ohni žen a dětí.
Ale ty možná jen chceš býti nový
a vykřesat drsnějším křesadlem
své jiskry, které neuhasím slovy,
pro nová vznětí
v srdci zestárlém.

(druhá pol. 40. let; z antologie Krajiny milosti, 1994)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist