MEDYNIA GLOGOWSKA Nad hlavou první, druhá hvizdly hluše, již hustě lítají. Skrčeni, vtipem rozpačitým, suše je hoši vítají. Houfnice páté tryskem najíždějí. – Buď, Pane, vůle tvá! Jak osud silnou učiň duši její: Matičko ubohá, hleď, hvězdou budu, u nás nad lesinou světýlkem planoucím a v daleku, jak roky jdou a minou, blednoucím, hasnoucím. List otcův líbám v duchu, vaše vlásky, děvčátko vzdálené. A vlna těžká, strašný příboj lásky zalévá srdce mé, k těm, kteří trpí. Srdce zmučeného křeč tupá jihne v něm i úzkost, úzkost nad národu mého přehořkým kalichem. Lukáško, Vávro, chlapci ušlechtilí z moravské dědiny, Bůh rozsoudí. My, čestni, jak jsme žili, umřeme bez viny. „Vpřed!“ Běží, běží dle povelu mého zřidlými řadami... Ježíši tichý, srdce pokorného, smiluj se nad námi!... 8. X. 1914 (Šípkový keř, 1916)