Oldřich Mikulášek


NA POČÁTEK SE PTÁM

Na počátek se ptám, jehož nebylo,
nepadal sníh a bylo nebílo,
vlas, tolik světla než se vznítilo,
ohnout se aby vítr mohl, čas
v kolenou trávy, vesmír holohlavý
kšticí svých komet prázdno rozevlást.

Vlas, struna strun, paprsek: daleko
jak by si zastýsklo, tak tence. Hle i nic,
jež v sobě zbloudilo a bylo jablko.
A spánek znavený sní v šípcích o Růžence.
Tak voda tesknívá a sama, žíznějíc
po naplnění svém, k rtům zvedá utopence.

(Křídlovka, 1941)


KREMACE

Když odjížděl tvůj vlak
do pekel kamsi,
kde se rozžíhá jen pod kotly,
chochol z jeho jisker
do noci dlouze vlál.

Takový asi
kometa má vlas.

A jedna, jediná slza rusalčina
daleko,
teprve nad hlavou mi zhasla.

To bylo teď.
A už je to i příští
samota žehem
na pustém nástupišti.

A to je celá láska.


S BÁSNÍ SÁM

Odněkud slétne sova.
Valná schůze ticha
na větvi.

Až se zavře
všechno hebké peří
s jejíma očima
a větev dosáhne mně do spánku,
odlétnou slova.

A v jejich šumu, skoro smrtelném,
zachvěje se chvíle,
kdy báseň sotva dýchá,
plna bázně ze zrození svého.

A ze surových úst.

(To královské, 1966)


ČAS VÍNA

Jaroslavu Seifertovi

Stále nás něco zanechává stesku.
Kam letíte, husy? Kam, naše léta lichá?
Jenom váš křik jakoby navždy
vysoko ve vzduchu rozervaném visí
po zavraždění podzimního ticha –.
A taky je – čas vraždy.

Dřevce trčí z prsou vinohradu...
– Ach, zabili ho, ležím vedle něho –
a v prsou mých též něco krvácí,
v tom sklepě bez rozbřesku.
Už stále častěji tam scházím
po těch dvou schodech
samoty a stesku
a kolem srdce bázlivě se kradu.

Chce se mi napít trochu červeného...
Z vlastního nejlíp chutná.
A ani kapička se marně neztrácí.

Tak všichni nakonec
ze srdce svého jenom upíjíme –
a stále tišší a tesknější je loutna.

(Agogh, 1980e, 1989)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist