PŘÍLIV TEMNOTY Proč jste mne opustily, hlasy lidí a města? Snad právě v tuto chvíli jde nad propastí má cesta! Což jste neviděli, že moje oči klečí a prosí s úzkostí o milosrdenství něčí, což jste nevěděli, že je-li člověk sám, padá a padá k hlubinám? Což nejsem víc než stín, jenž marně s vámi žije? Noc mlčí zhluboka: jen v dálce půlnoc bije a ruka mrazivá mé okno otvírá. Tisknu se ke stolu, však stůl mne zapírá, prosím svou lampu, lampa mne opouští, a uprostřed všech věcí jsem sám jak na poušti. To není již můj pokoj: to pohřební loď vyplula tiše s mrtvým na oceán černých vod. Stín mrazivý, jenž moji úzkost hlídá, na výkřik zoufalství lhostejně odpovídá: Jedeme do temnot! (Měsíčná noc, 1927)