|
VŮNĚ PODZIMU
Srp luny vtíná se v tvou náruč jak v houšť jasmínu,
mdlá vůně podzimu je rozestlána kol tvých jar.
Zář těžkou zralých ovocí já v pravý čas minu,
když ze zlátnoucích sadů stěhuje se do almar
a v šeru pokojů se těší kouzlu zvláštnímu,
v němž na skle mží se ptáci z ledu, zpívá samovar.
Než stane se, já dříve než tvůj tichý pláč zhynu
a černý srpek měsíce tě stihne u mých mar.
Pak pozdě zvíš, však přec, že nejsme nerozluční.
Tvůj vlas mi podzim napjal přes kobylku luční
a na houslích těch kvílí hudba prvních jíní.
Vždy přávala sis, pohřbena být pod jasmíny.
Vrátíš se ke mně, až já jimi zjara vykvetu?
Nevěřím, duše je ze samých ptačích odletů.
(Větev s drozdy, 1940)
|