/ / / No dobře, tu to máme: voda, oheň, řekl dřevěný muž na vysokém koni. Co dál? Nedávno jsem myl své střešní okno, pokračoval dřevěn. Myslel jsem na svou vinu. Když tu náhle přítel na mne telefonem zavolal: Ano, jsi vůči mně velmi vinen, dřevěne. Dokonce si o tobě myslím, že jsi pěkný zkurvysyn. A ještě řekl: Pojď na mou hruď, vole! A mne posedla panika, chtěl jsem se drát ven, chtěl jsem vyletět nahoru tím střešním oknem, co jsem právě myl, lítaly ze mne těžké kusy špíny a tlustých knih, olova – všelijaké zátěže, vydral jsem se z okna ven a leccos při tom polámal, divočil jsem, lítal a křičel radostí, křičel jsem dolů na ptáky: Krá! A bylo mi přelehko, a taky jsem myslel, že se rozskočím pláčem, ani nevím, zda veselým či smutným. Byl toto vzduch, kocoure? Taky trochu, dřevěne, řekl kocour zkušený. Ale hlavně to byla smrt. (úryvek) (Požární kniha, 2003)