VYDĚDĚNEC Křížové zastavení u světla oken samoty, v modru silnice přejetých zvířátek: V pokojíku pro krásné lunatiky dívka rozpletla vlasy, stínítka očních lamp. Pes vrčí u vrátek. A dívka se dál bezelstně svléká, upouští ňadra do peřin, hlídá ji stařena, vyhlíží neúnavně z křoví vrásek. Pak světlo noční lampy umírá a já už snu nevěřím, hladovím po teple, bohatší jen o obrázek. Další zastavení: Utíkám pod stromy, déšť stahuje sítě, z březových větví vyrábím krucifix. Půstem nezhojen vkládám Bohu do brázdy modlitbu – jeho dítě, aby zanechal andělské orby a šel za mne do boje. Mařský vrch, noc 11. 2. 1990 (z antologie Přetržená nit, 1996)

ŽALM MRAZU Marně ořu vymrzlou půdu rtů – slovy proseb. Vítr mi za očními víčky vysychá, sluneční hranol kostela je zkosen. Dlažba propálena slzou z věžoví, jež v náhlé tavbě šlehla zvonem. Paprsek proniká – dvěma protilehlými okny zlomen zas ven. Tam bílá pole. Kapsy závějí naruby mi plápolají jak na těle hroby, jak to, co pochováno mělo být, však rozvěšeno – děsem věže zdobí. Tam s každým Tvým odmítnutím, Bože, zabělá se zas nová mrazivá země, již vracíš mi pod nohy. Ach, kdo ji obdělá? ... Jen sluneční přítoky mizí kdesi v mracích. kostel sv. Jana Nepomuckého u obce Krahulčí (Troucheň, 2002)