ROZHNĚVAL SE MŮJ MILÝ PÁN Rozhněval se můj milý Pán, rozhněval na mé zlosti. Protož jsem v neštěstí vydán v den jeho prchlivosti. Nesu bolestný kříž, co činit nevím již, od přátel jsa opuštěný, od nepřátel soužený. Ach nastojte, já bídný červ čeho jsem se dopustil. Nejsa nábožný jako prv, opatrnost jsem upustil. Však vždy Pán můj dobrý, já šafář jeho zlý. Spravedlivý jest v soudech svých i nyní v těžkostech mých. Jako kuřátko ztracené ve dne i v noci kvílím, rady, pomoci nemaje pod nepřátel násilím. Úzko mi ze všech stran, srdce má mnoho ran, tvář má došla zahanbení, duše milá zemdlení. Avšak se přece nespustím Boha mého živého. Chytím jej vírou, nepustím, až uzřím pomoc jeho. Pokání oblíbím, polepšení slíbím, vím, že mne přijme na milost, neb znám jeho upřímnost. Přece já chci jeho býti, byť mne měl i zabíti. Raní-li, zas mne uléčí, tímť se víra bezpečí. Vezme-li život, zas obživí mne ve svůj čas. Má právo ke mně jako Pán, moci jeho jsem poddán. Zhřešil-li jsem, ne jinému zhřešil jsem, ale jemu. Chci se k dluhům svým přiznati a za milost žádati. A coť on mi smaže, kdo psáti rozkáže? Když mne on přijme, ochrání, kdo jemu v tom zabrání? (Cithara Sanctorum)