Jan Zábrana


/ / /

Vítr honil
zmačkaný balicí papír,
a ten se zvedal, otáčel, padal
jako dva rvoucí se psi.

Přicházela stařena.
„Pojď sem, papírku,“
řekla na celou ulici.
„Tebe zrovna potřebuju.“

Protože nevím,
kde vesmír končí,
mám právo říct: bylo to v něm.

A k tomu nebe,
svažující se
časně na podzim
v pět odpoledne
kolmo do ulice.

(Utkvělé černé ikony, 1965)


VZPOMÍNKA NA MRTVOU DÍVKU

Čím dál víc tipuji tu hvězdu
popelnicových pohřebišť.
Je blíž než tenkrát na přejezdu
nad mrtvou ze vsi... z Mladých Břišť.

Nevinnost zprostí příštích vin:
vyvolí si a obílí
hrob těch, z nichž „vejde do dějin“
jen způsob, jak je pohřbili.

Je  n e p o c h o p í  budoucnost:
zvrhne je podnapilý kočí,
znásilní strýc, přimáčkne vlek...

Najdou z nich stydkou, bílou kost
v mohylách, v jamách se psí močí,
v průjezdech s pachem předkožek...


DOŽÍNKY V LÉTĚ 1945

Byl velký výběr čerstvých vdov.
Drhly... Měl přijet Chlestakov.
A v hadrech v lese nešel hajný
cár dopisu, cár: Lieber Heini!

Bratranec volal: „Přijď pak domů!
Do sklepa!“ Líh čpěl po všech vsích.
Šel pro klíč. V kapse cinkalo mu
pár zlatých zubů... německých.

Na návsi hudba kutálela.
Pak přijel Austin. Šofér klel.
Vítali: chléb, sůl... slova vřela,

plál kroj (pokud jim nezpuchřel).
Pan Ferjenčík řek lidem něžně:
„Skončily první svobodné žně.“

(Stránky z deníku, 1968)


ŠESTÁ / VLADIMÍRŮV POHŘEB

3

A šel jsem.
Nepletý, zaplevelený mozek.
A šel jsem pod vodou.
Kolem dokola vysátý, vybraný, vydlabaný,
vyprázdněný, vybrabčený svět.
Ten starý: neskutečný.
Nebyls v něm ty, nebyla v něm ona, nebyl jsem v něm já.
To všechno jen ta hejblata smrti,
to jen smrt ve všem byla přítomná.

Ex profundis
reprodukční technika tříštila tristia.
„Kde víly už odešly.“ Kde konzumní láska
splakala nezkonzumovaná.
Za tvou smrtí se zavřely dveře prázdného vzduchu.
Ale z těch protějších
viděl jsi ještě vejít
korunní anděly netřesklých nebeských kůrů.
Sedmnáctileté anděly. Obou pohlaví. Anděly rasputiny.
A „mládí je odplata“. O tom jsme spolu mluvili.
Taková tichá věc. Četba románů. Tichá věc.
Já vím. Vím. Ale –
za tvou smrtí se zavřely dveře prázdného vzduchu.


4

To umřelo s sebou.
I ten den v mládí,
kdy jsme jednou odpoledne
spolu seděli v zelené zahradě
na kraji Prahy
v teplém dešti.
To umřelo s sebou.
I jiný den,
kdy jsme si navzájem
obhlíželi penisy
pod sprchami
v lázních na Klárově:
tolik let jsme oba
milovali jednu ženu.

„Hi, sweetie, what about whisky and sofa?“
„Oh no, I prefer gin and platonic.“

Ale –
to umřelo s sebou.
To umřelo s sebou.

(památce Vladimíra Kafky, 10. dubna 1971; úryvek z delšího cyklu)

(Zeď vzpomínek, 1969–1972, 1992)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist