|
ŠESTÁ / VLADIMÍRŮV POHŘEB
3
A šel jsem.
Nepletý, zaplevelený mozek.
A šel jsem pod vodou.
Kolem dokola vysátý, vybraný, vydlabaný,
vyprázdněný, vybrabčený svět.
Ten starý: neskutečný.
Nebyls v něm ty, nebyla v něm ona, nebyl jsem v něm já.
To všechno jen ta hejblata smrti,
to jen smrt ve všem byla přítomná.
Ex profundis
reprodukční technika tříštila tristia.
„Kde víly už odešly.“ Kde konzumní láska
splakala nezkonzumovaná.
Za tvou smrtí se zavřely dveře prázdného vzduchu.
Ale z těch protějších
viděl jsi ještě vejít
korunní anděly netřesklých nebeských kůrů.
Sedmnáctileté anděly. Obou pohlaví. Anděly rasputiny.
A „mládí je odplata“. O tom jsme spolu mluvili.
Taková tichá věc. Četba románů. Tichá věc.
Já vím. Vím. Ale
za tvou smrtí se zavřely dveře prázdného vzduchu.
4
To umřelo s sebou.
I ten den v mládí,
kdy jsme jednou odpoledne
spolu seděli v zelené zahradě
na kraji Prahy
v teplém dešti.
To umřelo s sebou.
I jiný den,
kdy jsme si navzájem
obhlíželi penisy
pod sprchami
v lázních na Klárově:
tolik let jsme oba
milovali jednu ženu.
„Hi, sweetie, what about whisky and sofa?“
„Oh no, I prefer gin and platonic.“
Ale
to umřelo s sebou.
To umřelo s sebou.
(památce Vladimíra Kafky, 10. dubna 1971; úryvek z delšího cyklu)
(Zeď vzpomínek, 19691972, 1992)
|