Na všechny strany pode mnou se vzdouvala země v trylcích pestrých polí, v crescendu kopců, pohoří, hor, a z ní porůznu, až kam dohlédlo oko vzpínající se křivkou, jak vzepjatý kůň tyčilo se naše krásné a úchvatné Středohoří...
(Emil Filla, Buchenwald, 1943; z knihy O svobodě, 1947)

Skutečně sedím denně dvakrát až třikrát před svým zamilovaným motivem, který jsem si vyhlédl předtím a objevil. Ani jsem netušil vloni, že ještě tolik překvapivých momentů najdu letos, ač kraj už znám jako svoji světnici.
(Emil Filla)

Mám už jinou tonalitu, v níž se dá lépe vyjádřit dálka – je to víc hnědé a nazrzlé –, žádná zeleň a žádná modř. Zjevně nemám zelenou nikde, neboť zdá se mi, že by porušila celek. Nějak to víc sedí i těm kopcům i mé duši.
(Emil Filla, 24. červenec 1951, z dopisu Emanuelu Antonovi)