Na všechny strany pode mnou se vzdouvala země v trylcích pestrých polí, v crescendu kopců, pohoří, hor, a z ní porůznu, až kam dohlédlo oko vzpínající se křivkou, jak vzepjatý kůň tyčilo se naše krásné a úchvatné Středohoří... (E. F., Buchenwald, 1943; z knihy O svobodě, 1947) Skutečně sedím denně dvakrát až třikrát před svým zamilovaným motivem, který jsem si vyhlédl předtím a objevil. Ani jsem netušil vloni, že ještě tolik překvapivých momentů najdu letos, ač kraj už znám jako svoji světnici. (E. F.) Líbilo se mi, že když Sudek přijel ponejprv do tohoto kraje, říkal dlouho, že se musí nejdřív porozhlédnout a pochopit celý kraj, než začne ‘práskat’, jak se vyjadřuje vždycky. Trvalo mu delší dobu, než přišel na chuť, a teď už jen běhá po kopcích jak čamrda a dělá překrásné záběry. V jeho krajinách se dá chodit... (E. F., Peruc, 25. srpen 1951, z dopisu Emanuelu Antonovi) Mám už jinou tonalitu, v níž se dá lépe vyjádřit dálka – je to víc hnědé a nazrzlé –, žádná zeleň a žádná modř. Zjevně nemám zelenou nikde, neboť zdá se mi, že by porušila celek. Nějak to víc sedí i těm kopcům i mé duši. (E. F., Peruc, 24. červenec 1951, z dopisu Emanuelu Antonovi) ...divím se, že jste mi nenapsal dosud, že mám vymalovat bouři nad Hazmburkem. Právě zuří okolo Peruce příšerná bouře, blesk stíhá blesk a zem se chvěje, jako by se chtěla rozskočit. A je to hrůzostrašná podívaná. Ano, viděl jsem takovou bouři právě loni nad Hazmburkem a byla to podívaná pro bohy. Chtěl jsem právě začít malovat, ale vytušil jsem, že bouře se rozpíná na všechny strany a že nebudeme ani my ušetřeni u Brníkova, kde obyčejně tuto panorámu zachycuji. (E. F., Peruc, 14. srpen 1952, z dopisu Emanuelu Antonovi) ...byli jsme na Peruci, mrzli jsme, poněvadž ty metrové stěny vypíjely z nás teplotu, i když venku bylo tepleji než ve vytopené světnici. Mlha pohltila celý obzor a krajina byla ve smutku jako krajina dušičková. A přesto v sobotu před západem se mi podařilo urvat této krajině jeden obraz, ač panička a Evička broukaly, že je jim už zima. (E. F., 22. říjen 1952, z dopisu Emanuelu Antonovi) Udělal jsem za sobotu a neděli dva pohledy na kotlinu třebenického kraje, ač přece nakonec jsem promrzl – věř, je to zaměstnání pro vraha. Dosud každý krajinář to odstonal, že na tu svou vášeň vlastně zašel. A toho se také bojím nejvíce. Jeden pohled je od Chodovlic; byla vlastně mlha jen v dálce a viděl jsem matně jen hladomornu, ale nic víc – žádnou Milešovku a všechny ty vršky a vrchy –, ale v mlze krajina je také správnou realitou, i když lidé odtamtud budou říkat, že to tak tam není. Ten druhý obraz je nový můj objev od Úpohlav (také divné jméno Úpohlavy!) a myslím, že bych odtud mohl udělat serii obrazů. Na podzim ta krajina u Vás má zvláštní kouzlo – opuštěnosti –, všechno se chystá ke spánku a jako na truc ještě se vše rozzáří barvami, jako by každý strom vysílal své vlastní světlo. Vše se loučí s létem – jeřáb ulétá v krajinu jinou – pusto a nevlídno krajem i ladem – člověk se dívá dále, než je obzor, jako by chtěl uvidět vidinu příštího jara přes příští mlhy a sněhy, jako by chtěl vysnít lepší budoucnost. Škoda, že jsem nebyl na světě, když ty všechny kopce chrlily lávu a dýmaly čoud a země se třásla, hromy bily a dunělo to a praskalo – jen památka na to nám zůstala a celá krajina tou připomínkou žije a na rozdíl od jiných krajin má v sobě život, drama vzpínání se k nebesům a mluví o vzdoru proti všemu, co tlačí dolů a ponižuje. Nikde není na světě tolik krásy jako tady a lidé to neznají – jen ty o tom víš. (E. F., 21. říjen 1952, z dopisu Ladislavu E. Drahošovi) ...podzim nebyl nijak pro ‘krajinaření’ příznivý a lidé mě varovali: to už není pro vás – je to nebezpečné při vašem stáří –, vítr fučel a mráz pronikal do kostí a člověk, jak sedl na stoličku a vzal štětec a pero do ruky, zapomněl na zimu a teprve po skončení pocítil zkřehlost až do morku. Ale byl jsem tak rozpracován, vše mi šlo tak od ruky, že jsem nemohl zkrotit svou vášeň a nemalovat. Zápal plic se mi nedostal do těla a to bylo to hlavní. (E. F., 20. listopad 1952, z dopisu Emanuelu Antonovi) Těším se těším, že zas v letě se podívám na náš kraj, že se zas dostanu do Třebenic a odtud k těm vrchům tajemným a kouzelným a že zas objevím nové krásy. Už se nechci tolik honit, abych každý den měl ulovenou kořist, chci dobře vychutnat tu zvláštní a podivnou krásu jen takových končin, kde bych mohl definitivně si přenést na plátno i tu ponurost i tu zvláštní roztouženost nějakého posezení nad dálným obzorem tak vábícího ke zamyšlení a kontemplaci nad osudem světa a člověčenstva. Chci z těch vidin vykouzlit pravé kouzlo, které má člověk v jejich blízkosti – snad se mně to v něčem podaří! Pozdravuj od nás Košťálov v nynější zasmušilosti a v neustálém měnění, kdy se mraky převalují po jeho hřbetě a kdy vítr a chumelenice ho přikrývají v jeho opuštěnosti v krajině – (E. F., 9. únor 1953, z dopisu Ladislavu E. Drahošovi; poslední dopis E. F.) Emil Filla – Panoramata Českého středohoří fotografie Českého středohoří Petr Fabian, 2003 (p.fabian@seznam.cz) zpět na úvodní stranu