Jan Opolský
(15. 7. 1875 Nová Paka – 20. 5. 1942 Praha)
Dílo Jana Opolského náleží k těm, která dnes nejsou zapomenuta, ale stojí přesto na okraji literárního povědomí. Žádná z jeho sbírek básní nevyšla v reedici, kterou by si první dva tituly, Svět smutných (1899) a Klekání (1900), zasloužily stejně jako jen o málo starší sbírky Hlaváčkovy či Březinovy nebo o málo mladší Gellnerovy nebo Tomanovy; a výboru z Opolského tvorby, jenž připravil roku 1968 Ivan Slavík (Představení v soumraku), dominují prozaické miniatury, zatímco básním, tvořícím přinejmenším stejně významnou a živou součást Opolského díla, je v dvousetstránkovém svazku vyhrazeno jen 16 stran – příliš málo na to, aby představily Opolského jako básníka veršů. Snad také poněkud nespravedlivě se zmíněný výbor omezuje (až na dvě výjimky) na básně ze tří sbírek (Svět smutných, Klekání a Čtení z hvězd a obelisků), zatímco zbytek je – zčásti oprávněně – pominut jako “sestup a pokles”.
Jan Opolský i jeho tvorba stály stranou hlavních proudů literárního dění, za autorova života tak bouřlivého. Množství tendencí, které se vynořují při snaze pojmenovat podstatné znaky Opolského tvorby (symbolismus, dekadence, expresionismus; I. Slavík zde nachází “dozvuky romantických nálad” stejně jako “předčasnou signalizaci surrealismu”) vypovídají o obtížné uchopitelnosti živého tvůrčího činu, který se dobovým směrům vymyká.
Až křečovitě vypjatá strnulost, uvězněnost ve světě vlastní obraznosti, zaujetí sebou samým, vlastním nitrem a jeho vyděleností ze světa, téměř vše prostupující skepse, jejíž škleb je sycený ironií jen v některých polohách, a později také nostalgie za mizejícím časem, ukotvení v ztemnělé krajině Podkrkonoší, “kde léta krátká, předlouhé jsou zimy” (b. Hory) a “šero větší část roku stínovitě mřížované přeháňkami a plískanicemi” (Karel Sezima), a zvláštní rovnováha vidění balancujícího mezi krásou a jejím zánikem, jedinečností života a osvobodivostí smrti, jsou charakteristické znaky Opolského tvorby. Ta dosáhla prvního vrcholu na samém počátku, ve sbírkách Svět smutných (1899) a Klekání (1900); Jedy a léky (1901) už výrazně předznamenaly ústup z naléhavosti sdělení a originality básnického vidění. Ta se časem přesouvá do drobných próz (jejich první svazek Kresby uhlem vyšel r. 1907), jejichž příbuznost s Opolského texty ve verších je však jen vzdálená, zatímco z básnických textů, následujících po čtvrté Opolského sbírce Pod tíhou života (1909) – uchovávající si ještě místy svobodné ovzduší básní z raného období –, “živá imaginace vyprchává a zůstává nejčastěji jen vnějšková dekorativnost a většinou dost suchopárné slovo” (I. Slavík).
Vedle chorobně mrtvolné atmosféry rozpadu a bizarnosti, předcházející o více než desetiletí německý expresionismus, to jsou v nemenší míře přesnost vidění a cit pro detail, co činí Opolského vrcholné texty z raného období nezaměnitelnými: “Mohly to být oči orlí – měly svůj ostrý vid, rozeznávající nejjemnější odstíny.” (Jan Čarek) Až překvapivou střídmostí a prostorem ticha někdy Opolského verš připomene Tomana (“Kdo? Nikdo... Hola! Jen ta sova / tam v dálném lese churaví... / I vyšel. Ruka úbělová / a černá rána do hlavy.” – b. Ticho), nostalgickou melodičností a zvukomalebností Hlaváčka (“Za půldní sychravých se nelze trpčej smáti, / klec nebe nemůže líp uzavřena být, / jen samot zrcadla můj smutný úsměv vrátí, / neb míň než úsměv nelze navrátit.” – b. Melancholie), kulisou chladného odstupu i zpěvností Gellnera či Machara (“A monotónní, šíroširá řeka / zobrazí měsíc, jdoucí nebesy / za zpěvu opilce, jenž paroduje, heká: / 'Má milá v modré dáli za lesy...'” – b. Město); všechna tato příbuzenství však zůstávají jen doteková. Expresivita a halucinační tíživost většiny vrcholných textů prvních sbírek je umocněna lehkostí a přirozeností tvaru, tak jako později u Benna či Heyma. Opolského básně velmi často směřují k pointě, s nenásilnou, a přece překvapivou gradací textu se prohlubuje prostor, který se čtenáři otvírá, až do mrazivých záchvěvů posledních slov, stvrzujících obvykle autorovo skeptické či nesnadné metafyzické východisko; za uhrančivou neodvalitelností a obludností smrti stejně jako nicotného života jako by místy probleskl i J.K. Šlejhar (“jen transport krav tu táhl utýraný, / jenž tušil nové, bezdůvodné rány / a jedna slepá z nich, jíž vyšlehnuli oko, / zařvala časem v ticho přehluboko...” – b. Cesta). Existenciální napětí je pro Opolského šťastné; texty, v nichž ustupuje v přílišné míře groteskní póze nebo (později) mystickému nahlížení “nové země” a literárnímu patosu, působí většinou ztuhle a dekorativně, a vnášejí nevyrovnanost i do nejlepších autorových sbírek.
Právě jemná práce se slovem, lehkost výrazu, střídmost, prostor pro doznění verše a nenásilná překvapivost zámlk i point jako by později zmizely; příklon k rétoričnosti ve sbírkách následujících po r. 1909 rozbil téměř vše, co činilo Opolského osobitým básníkem z rodu vizionářů a jeho slovo nezaměnitelným. Některé charakteristické rysy autorovy tvorby se však znovu (ponecháme-li stranou prozaické texty) a v překvapivé proměně vynořují v pozdní tvorbě, zejména ve sbírce Hory a doly a lesy (1931) (a v menší míře zůstávají přítomny v posledním souboru, Čtení z hvězd a obelisků (1936), vyzdvihovaném I. Slavíkem). Do značné míry platí pro závěrečné tvůrčí období Opolského–básníka to, co píše K. Sezima ve svých pamětech (Z mého života II, 1946) o pozdních Opolského prózách: “Nakonec se v prudkém zvratu vší bytosti odvrací do sebe jako hradní kronikář, jejž závan zjařeného vzduchu vyvábil na planoucí slunce. A zklamán, sklíčen se uchyluje zpět na osamělou tvrz. Teď teprve v nové, neprodyšnější mnišské klauzuře, kam nedoléhají zvenčí než zdušené ohlasy, hledá v umělecké tvorbě vpravdě náhradu za život.” Proměněna je forma (nyní většinou méně přirozená než v raném období), texty jsou delší a méně náznakové, verš je klidnější a atmosféře prázdna nedominuje uhrančivé zachycení děsivosti rozkladu, ale osvobodivé vyrovnání se s ním (“Vzduchová výheň. Smutně zvučí včely. / Nelze už nikdy suché imortely / napojit medem. / Umíme zemřít, vejít v tyto sady, / tichounce ležet v režných travách tady, / žíti však nedovedem.” – b. Hřbitůvek). Silné a působivé jsou mnohokrát se opakující reminiscence podkrkonošského domova; ani krajině už nevládnou mrtvolné přízraky, ale sounáležitost s mrtvými i živými, srozumění ve společném (neradostném) osudu, v němž “cvak hodin suchý délku noci krátí” (b. Noc u děťátka) ve stejné ledovosti samoty jako dříve, avšak “vše je vzato, spočteno, i život – sladké břemeno, / i smrt – zlé dobrodiní” (b. Hluboko v lesích). V nejlepších textech tohoto druhého vrcholného tvůrčího období Opolského–básníka se podivuhodně mísí motivy života a smrti, prázdnoty i naplnění, nahlížené “očima, jimž nic už hrubým není” (b. Bílé ruce); sice stále “smyslem života jen vleklost umírání / a krása zásvitů jest v jejich shášení” (b. Tiché lesy), ale jako kdyby zde alespoň místy větší, úlevný a osvobozující důraz spočíval na pokojné “kráse zásvitů” odcházejícího světa, zatímco “jejich shášení” se stává přirozenou součástí prostoru, v němž “smrt, z níž sladko nevstati” (b. Tiché lesy) “k čelu života se s políbením shýbne” (b. Mlýn). Zde se autor ocitá nablízku Kolmanu Cassiovi a jeho sbírkám z období 30. let, jejichž působivosti a sevřenosti však přese vše nedosahuje.
Opolský strávil většinu života (do svého odchodu do Prahy r. 1921) v Nové Pace, do níž se nakonec vrátil i na své poslední, posmrtné cestě. Nejlepší jeho verše dnes působí možná méně muzeálně než za autorova života, nepoznamenaného probíhajícím střídáním proudů a nástupy literárních generací. Snahou tohoto svazku bylo připomenout (v subjektivním výběru textů i pohledu na dílo) Opolského jako básníka veršů, v neposlední řadě zpochybňujících potřebnost dobového kontextu pro osobitost díla; básníka z těch, kteří patrně nebudou nikdy šířeji známi, ale jejichž literární osud nemohl být šťastnější: čtenářská přitažlivost zůstává neměnná.
| Petr Fabian |
