KAVÁRNA SLÁVIE „Vyprávějte, vyprávějte něco!“ žadonily dámy. Bylo to ve Slávii v neděli dopoledne, v okně byl vidět zasněžený Střelecký ostrov, na který svítilo lednové slunce. „Hrál jsem s vezírem šachy o svůj život. Místo figurek jsme měli barevné mořské lastury. Bylo tak těžké se soustředit – nejenom, že jsem přesně nevěděl, kterou figurku jaká lastura představuje, ale ještě ke všemu lastury byly živé, vysunovaly ven masitou nohu, a lezly po šachovnici sem a tam. Byla celá polepená jejich slizem. Horečnatě jsem promýšlel tahy, ale zároveň jsem si říkal: Má za této situace vůbec cenu přemýšlet? Nemělo by stejný výsledek, kdybych lasturami strkal jen nazdařbůh? Vezír se ďábelsky usmíval. Seděli jsme na terase jeho paláce nad mořem, za vezírovou hlavou v tyrkysovém turbanu se rudé slunce blížilo k hladině, na vlnách se houpaly lodě s narůžovělými plachtami. Světlo zapadajícího slunce s odráželo od lesklé lepkavé šachovnice, která zářila, jako by byla ze zlata...“ „Vyprávějte ještě, vyprávějte, jak to dopadlo!“ Vtom se otevřely skleněné dveře kavárny a v nich se objevil vezír, namířil si to rovnou k mému stolu. Ďábelsky se usmíval. Budu platit! Od vedlejšího stolu zní pronikavý smích výstředně nalíčené ženy. Špinavý sníh leží v kolejích. Můj bože, jak se cítím unavený. (Vražda v hotelu Intercontinental, 1989)