DÍVKY SE SVLÉKAJÍ V TRÁVĚ Nad zpěvem louky a až v studu, tak skloněné, měkce a lahodně, pohybem, jakým se nalévá víno, či v povodni pod vlnou zvedá se příval, vodou tak těžký a takový, který je položí – třeba jen náhodně – pod těla milenců – něčím tak docela lehoučkým, jako by splýval – – Vím, i noc váže jim pohyby takové v teplo i v neslyšné vbíhání. Písní je ukrývá vzdálené tragice, také i vzrůstáním trávy, snímáním semen, vždy před sněhem, mrazem i hnilobou. Při lhaní chrání je pelíškem stesku, i smělosti, i přáním milovat – já vím – – ale ty, básníku, skloněný nad tvarem loňského ječmene, poděkuj za pozdrav, za modro rozlité po všem, co černě chtělo si účtovat úsměv i úžas, to tvoje: ještě ne!, také tu přítomnost plamene v dešti, i v milostné vzpomínce, i v úhlu krajiny, po obzor spuštěné v krvi, tak věrně, ach, věrně, že nedá usnout a ke světlu zvedá tě, k oknu, jak kousíček smolince. (Vůně tvého slova, 2001)