Karel Červinka


JARNÍ DÉŠŤ

Mhou jarní kráčeli jsme do údolí se skal
a v páře před námi už usínaly líchy.
Do stromů vonících déšť jarní zticha pleskal
a v hnízdě na stromě pták nepohnul se tichý.

Křik sojek utichl. Rosniček skřehot pouze
se mlhou ozýval a zase zvolna ztichal.
A kapky dešťové mizely v kolech v strouze,
mech voněl smočený, strom chvílemi mhou vzdychal.

A měsíc nevyšel a hvězdy nezaplály,
dál tiše krápalo na měkké peří drozdů.
Jen trubka hajného se zatřásla kdes v dáli
v to tiché pleskání a tlumený zpěv hvozdu.


VLHKÁ VŮNĚ

Ve stínu doubravin, kde černaly se tůně
a listí na zemi kde opadalé tlelo,
mě náhle ovála tak zvláštní, vlhká vůně,
van větru ochladil mi rozpálené čelo.

Mně nohy zemdlené se zabořily v bláto,
jež bylo pod travou, a mouchy snad už spaly...
Jen listy ve vzduchu, jak roztavené zlato,
se s tichým šelestem na stromech kolébaly.

Už přítmí pomalu se rozlévalo vzduchem,
nach slunce večerní když vybledl, a v kraji
se mlhy roztáhly... Snad na jehličí suchém
raněné koroptve teď zvolna umírají! –

(Krajiny a nálady, 1894)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist