|
VLHKÁ VŮNĚ
Ve stínu doubravin, kde černaly se tůně
a listí na zemi kde opadalé tlelo,
mě náhle ovála tak zvláštní, vlhká vůně,
van větru ochladil mi rozpálené čelo.
Mně nohy zemdlené se zabořily v bláto,
jež bylo pod travou, a mouchy snad už spaly...
Jen listy ve vzduchu, jak roztavené zlato,
se s tichým šelestem na stromech kolébaly.
Už přítmí pomalu se rozlévalo vzduchem,
nach slunce večerní když vybledl, a v kraji
se mlhy roztáhly... Snad na jehličí suchém
raněné koroptve teď zvolna umírají!
(Krajiny a nálady, 1894)
|