/ / / Autobus klouže ve sněhu podél teď již prázdných chlévů. Trochu tepla je cítit jen ze stáje. Hodinový stroj ve věži desítky let zanáší holubí trus. Domy jsou rozhrnuté věci na poměrně rovné ploše. Jsou obnaženy, protože nad touto vesnicí je stržena střecha. (Zasněžený popel, 1992)

MRAMOROVÉ DESKY Když se zeptali osamělého, právě umírajícího muže: „Co cítíte v tomto objetí?“ Odpověděl: „Mileneckou žárlivost, z níž mne sice nemůže vysvobodit smrt, ale možná prostřelený spánek.“ Odvrátili pohled k oknu. Za stahovacími rámy chladly chlévy. „Děs trestu někdy dává zapomenout, ale to je vždy ten nižší.“ Oči a srdce mají stejný lesk, který je slévá. Ještě je a – už není. „Nikdy jsem nechápal, že nástrojem trestu může být člověk, a ať jde o jakýkoliv, vždy jen on.“ Jak náhle ztemnily schody. (Temná komora, 1998)