VŠECHNA SLAST Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon, ona to sama chce ta slast, a ještě víc to chce kocovina, to se ti vhrnou do pokoje kočky a kocouři a ten nejvěrnější mazlíček se ti lísá o kalhoty, protože všechna slast musí být spotřebována. Nikdy jí není dost, nikdy není dost koček a kocourů, jen za nocí jsou jich plné střechy, když dětským nářkem zatarasí noc, že už ani nemůže dál ta noc, že už máš noci plný pokoj, že už to hrozí pobořit stěny. Potom vyjdeš do ulice ze svých stěn. Potkáš ženu, nebo se ti postaví do cesty výčepní stůl, protože všechna slast musí být spotřebována... (Všechna slast, 1957-59, 1964)

A TADY VŠUDE MUZIKY JE PLNO Po hrdlech zvířat přejížděly nože. Té muziky! A bez hlásku! A někdo pořád dokola řek Bože, pták píp, jako když visí na vlásku. Tak tady všude muziky je plno, jak z mrtvých andělů, jak odevšad. Jako když samou hudbou praskne lůno, jako když začnou po hospodách hrát. (A tady všude muziky je plno, 1959-61, 1963)

	V LITOMĚŘICÍCH Od boku vzhůru celý promodral jakoby na mor... Tak tenkrát shledán pod peřinou. A v kapse básně kus, poznamenaný hlínou... A už se scházeli nepozůstalí k pohřbu. Podzimek zlát. Básník jak mramor promodrával dál...
	BLÍZKOSTI SMRTI IV Blízkosti smrti. V temné hospodě pootevřené dveře do tmy. Ze dvora křik šílených opilců. V děrách pištící myši. Brzo se dveře otevřou dokořán. Kdo vstoupí, nebude to nikdo. Bez tváře, hltavý děs. Úmrtní lože pod stolem v louži mezi černými stehny děvky. (Blízkosti smrti, 1962-65, 1970-, 1978s, 1985e)

SEN V úterý 22. února se mi zdálo, že maminka žije pod zahradou, tj. pod zemí svého rodného domu, ale že ji odtamtud (šetrně!) vyhánějí. Stáli jsme spolu u kachlových kamen, která bývala u nich doma... V úzkosti jsme uvažovali, kam teď. Je prý tam někde pod zemí ještě nějaká jiná díra.

SEN MĚL KLIDNÝ SPÁD Sen měl tichý, klidný spád, tichou, klidnou náladu. Stáli jsme (v Horní Vsi) v síni před almárkou a byli tam všichni, i děd, který byl v středu té nálady, neboť jsem ho nejvíc vnímal, všichni ostatní byli všichni, ale nevím, kdo z nich všech tam byl. Nebyla tam maminka. Aleně jsem vysvětloval nějakou zvyklost, jíž nerozuměla, ale nebylo v tom žádné napětí z obavy, že dojde k nedorozumění. Šlo o toto: bylo třeba uložit obrovský salám na místo, kam se na něj nedostanou myši. Ačkoli jsem celý ten výjev viděl neobyčejně živě: jak balíme salám do papíru, otevřenou almárku, také rozhovor byl živý a zapamatovatelný, přece to vše nebylo ve snu důležité. Jako by smysl byl v tom, co se nedělo, ale co bylo, a to, co bylo, to byli ti všichni, kteří tam byli, zejména děd, který je přece už tolik let (celou věčnost) mrtvý, vnímal jsem i Aleninu přítomnost, ale nic mě neudivovalo ani neznepokojovalo, jak to bylo všechno tiché a klidné a celé jako bez významu. Byla to minulost, která se ode mne oddělila a netečně odplouvala. Bylo po bolesti. (Lady Felthamová, 1969-73, 1979s)