Miroslav Holub


KOČKA

Venku byla noc
jako kniha bez písmen.
A řešetem města
věčná tma prokapávala ke hvězdám.

Říkal jsem jí,
nechoď tam,
čeká tě jen past
a uhranutí
a marné úpění kožíšků.

Říkal jsem jí,
nechoď tam,
nač chceš
to nic?

Ale otevřelo se okno
a ona šla,

černá kočka do černé noci,
rozpustila se,
černá kočka v černé noci,
tak se rozpustila –

a nikdo ji už nikdy neviděl.
Ani ona sama sebe ne.

Jen slyšet je ji
někdy,
když je ticho
a severní vítr
a nasloucháme
hluboko v sobě.

(Anamnéza, 1965)


VESMÍR MYŠI

Amfora tmy. Chetitské zrno,
dosud žírné. Černá hudební kulisa
hlíny. Katedrála značkovaná močí,
pamětní bobky setrvají jako
elementární částice.

Srdce bije od leknutí k leknutí.

Uvnitř pancéřoví červíci
a mutace v chromozomu 11.
Nahoře kůry netopýří,
Jupiter čtvernohý, mlžinatý,
ozubené kolečko jistoty.

On nedá pelichati kožíškům,
aniž lámání páteře dopustí.
A až milostiplné zoubky naše
zaskřípají v zanedbatelné minutce
smrti naší

a naše sazové očičko,
postaveno na roveň
mrtvé bulvě ukřižovaného člověka,
bude zrcadlit
Prapůvodní Bahno, Věčné Spočinutí,

On odpoví velebným hlasem na něco,
nač se nikdo neptal.

(Narození Sisyfovo, 1998)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist