PRUNELLA, ČERNOHLÁVEK Proto křoví rád mám, že se jím prodírám. A vidím skrze větve pohyblivě drahné vodičku. Co je to totiž vodička? Válka, tichá válka, skapává do ticha, prázdné varle kašpara. Tak sám v lesích buližníkům naslouchám, jsou-li tam ovšem, jinak spoustu slunečního prádla rozmetávám v pylech stoupavě, vprostřed mlčení dřevitého, náprstníkům napospas. Na rozcestí temném, šest set metrů nad mořem, Černou Marii na destičce nevidím, buď už shnila, anebo ji někdo... Ech, vy švábožrouti.

PODZIM ZAČAL CIVĚT DO OKEN Dostavila se usmolená, lojovitá svíčka a řekla: „Byla jsem dlouho ve sklepě, ale už se to nedalo vydržet. Pojem času vtekl do mého krátkého, zatvrdlého knotku a tam vyváděl. Všude stál, jenom v knotku vyváděl. Nechtěla jsem tuhle dobu mít na svědomí a tak jsem vylezla ze sklepa ven.“ Dobře. Babičky napomenuly dlouhé, trubkovité teploměry zavařovacích hrnců – bylo to zbytečné, takoví staří kozáci! – kaluž mokrých ohňů vybuchla nad lesy praskavým zpěvem a podzim začal civět lidem do oken. (Studna potopeného srdce, 1996)