Petr Kabeš


V TŘIATŘICÁTÉM ROCE SVÉHO VĚKU
naučil jsem se používat zubů
při práci, v kamenné věži čtvrtý měsíc
pozoruji počasí
zatínám zuby
když po západu slunce na ochozu měním
propálenou sluneční pásku když vítr
/dnes osmý stupeň podle beauforta/
podle beauforta mi rve pásku od úst, nemohu mluvit
do větru na kamenné věži
ač zmnožil moje chápadla
nemohu nabídnout zub za zub času dole
oko za oko bych ale dal
když slídím po počasí točitými schody
z kamene
když píšu svoje jméno
do rubriky pozorovatel


PROBÍRAL JSEM SE ŽIVLY A ONY MNOU
v kamenné věži
na studené vyvřelině
vyjímaje se jako strup na lysé lebce
probíral jsem se živly a ony mnou
v účtárně živlů
kazil jsem si za nocí oči a dikci
napínal čtyři smysly a pátý
nechal zacházet
jak rušičky které dolehly jen zřídka
do českého středohoří na okraji čech
takže jsem nebyl beze zpráv
o stavu a vývoji věcí času v různých rukou
když jsem vlastní rukou
překládal stav a vývoj počasí
když město v dáli viděl jsem
zdrobnělé jako odraz světel na oblacích
a věštil městu na příští den bezvětří
zahleděn do zítřka
očima oslněnýma
tou tmou
tou tmou když jsem se probíral
živly a ony mnou
vždy po třech hodinách jsem byl
KQW 1
vždy po třech hodinách jsem dával
424
takto jsem odmlkoval samomluvu řeč
kabalou čísel přeložitelných zpět
ve smysl smyslů
že zpátky vdechuje zem svoje zvratky
že vítr přibíjí mě na věžní zeď
že krušné hory zkruší pětihorní sirná poušť
za červeným
za zeleným okem vysílačky praskalo
a na všechno mé nevyřčené praskající
odpověď: rozumím, potvrzuji, konec
a jiné slovo zpátky ne
o lásce, která podobně se odmlčela
o mých ztracených rukopisech
o vězněném kamarádu
o rodinách které mají hlad
o tom že svírám na studené vyvřelině
prázdnou náruč jako bůh
když spustil svět
když pustil svět jak řetěz nespojitých dnů
o tom že jako on si pletu gramatické časy
že trvá toto vše
mé zprávy o počasí ty odmlky ta věznění ten hlad
že to trvá
že vyjímá se to jak strup na lysé lebce
nad jizvou která nesvědí a nesvědčí
nad jizvou která nezavře se
ačkoli rozumím: potvrzuji konec
do zítřka zahleděn
očima oslněnýma
tou tmou

dokončeno 1977

(Skanseny, 1977s, 1991)


KALICHY A ZVONY:
kalichy a zvony,
v přelévaném čase
přesýpací kov.
Ani rozestlané prsy nezruší
stín poledne na porodní
plentě sochy. Stornuj to srdce,
věrný odlitek. Byl dělný,
jeho jinotaj. Nyní
a tam šelesty chladu. Zběsilost
kráčí zvolna, teprve
příměří je děj.

(Františku Pavlíčkovi)

(Pěší věc, 1987e, 1992)


TŘÍKRÁLOVÁ
(Václavu Malému)

Přišli jsme pozdě. Jesličky na boku
jak odlivem zavržená bárka.
Jak srna vyvržená pytlákem.
Slámu protkávala krev; ostatně krev
roubila od posledního nocování cestu sem. A tady:
jen plocha tesařské širočiny na forbíně
neposkvrněná. Odráží očím,
klopeným ve chvíli, na kterou koruny
nachystány klanět se,
zdrobnělé trupy cestující nebem:
bílé jak hvězdy, jenom zbrklejší.
Rozpažené, vrší se
na hlavách našich a pod kopyty zvířat,
mrazí náš návrat, němý. Říkávali prý
tomu tady sníh.

6.–7. 1. 1987

(z antologie Na střepech volnosti, 1989e)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist