Josef Kainar


LIST

Ta nejlehčí a nejkrásnější dýka
vypadla z rukou podzimu.
Na hrotu
dvě kapky krve.

Takovou chtěl bych napsat jednou báseň.
Aby se, břitká, nesla tiše k zemi
a aby měla na hrotu
dvě kapky krve.

Mé nebo cizí,
na tom nesejde.

(Člověka hořce mám rád, 1959)


KOCOUREK

Kocourku milej,
čerte můj,
já pro tě pláču.

A přece mlíčko jsem ti nalívala
do talířku pěkně kvítečkovanýho
už zrána, před školou,
abys mi nevyhládl,
než se k tobě vrátím.

Vpodvečer, to jsme si povídali,
já jsem tě hladila,
a tys byl elektrickej,
a jenom předls, jak ti bylo dobře.
Někdy mi vyprávěls kocouří pohádky.
Tu o myšce, co zlobila svou mámu,
tu o měsíčku, malým čaroději,
co přičaroval kočce zvonek na ocas,
a vykládals mi o dalekým zámku,
kde všecko piští
podle princezny,
a ta si leží na gauči, jí sýr,
a je tak smutná.

Kocourku černej,
kampak ses mi poděl?
Kdybys mi tlapkou
slůvko naškrábal,
ale ty nic.
Propad ses do zlý noci.
A mně se nechce nic
než stýskat si a brečet.

Táta se s mámou ustavičně hádá,
přišlo k nám psaní,
modrý, od soudu.
Má kamarádka Jana
už mě zradila.
Strašně se chlubí, půjde na trvalou,
ten druhý tatínek jí dává spoustu peněz.

To se ví,
knížku o Amundsenovi,
tu mi v té zradě vrátit nemá čas.

Strašně si přeju stát se Amundsenkou
a odjet na sever svou malou pevnou lodí,
do věčné noci, kde kry praskají,
a chtěla bych si čítat z knížek
při polární záři
a námořníkům ve svátek
upéci medvěda.
Přeju si odjet, obzvlášť na Špicberky.

Je sice chyba, že tam nejsou myši,
no ale mléka, kondenzovanýho,
na mojí lodi měl bys dost a dost.
A velmi často rybu,
však my dva se známe.

Prosím tě, vrať se.
Vezmu si tě s sebou.
Co se tě člověk všude nahledá!
Kocourku drahý!
Čerte škaredá!


JAKÝ TO S NÍM BYLO

Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.

Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To když ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák líhu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí,
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.

No ale právě když to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.

A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.


LAZAR A PÍSEŇ

...
Pan Lazar chodí po městě,
nahlédá do kočárků:
Děťátko, růže,
jak je mi tě líto!
Všechny nás veze jiný kočárek.
Ten, který peřinky má plné popela
a věčně hoří.
Očička tvoje, veveřičko krásná!
Víš-li, že tvůj pohled
malými diamanty řeže rýhu ve skle
nejčistších mrazů
absolutní smrti? –

Pak zpitomělé mladé mamince
pan Lazar podá ruku,
podá ji jak pouzdro,
pro sebe, pro sebe si ponechávaje
zas jenom sebe,
neboť on se zná
a ví, kterak je slizký.

Přisedá k milencům pod pruhovaným nebem
veselých slunečníků,
strážců zmrzliny
i jahodových polibků
vždy pro dvě malé porce,
přisedne k milencům
tak, aby mohl zvednout
kabelku zpod stolu,
a potom s úsměvem,
který by zaručeně vykostil i býka,
takto on odmítá dík:
Prosím, krásná dívko.
My přece všichni jenom prosíme.
Nežli se doprosíme tam,
kde jenom trne.
Na věky věků. Buďte, zatím,
zdráva. –
...

(úryvek)

(Lazar a píseň, 1960)


/ / /

Ptal se včera pána pán.
– Kudy tudy do Hajan? –
– To se dáte kolem plotu,
od Klímadel na Dřímotu,
z Dřímoty dál na Zívánky,
ze Zívánek na Hajánky,
z Hajánek dál k Polospaní,
a tam dole na stráni,
to už budou Hajany. –
– Děkuji vám, pane, moc. –
– Na shledanou. –
– Dobrou noc. –

(Nevídáno neslýcháno, 1964)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist