|
SMRT BÁSNÍKOVA
Památce Arnošta Procházky
V tvůj pokoj naposled jsem vešel. Šeré stěny,
prach, spousta pavučin sem chabrus chodí jen...
Tvé knihy po zemi a stůl tvůj opuštěný,
v neladu, truchlivý, pln smetí, povržen...
Již ze stěn obrazy sňal dědic... Ruka čísi
skříň nyní otvírá, jež truchlí prasklým sklem.
A stará pohovka, kde lehával jsi kdysi,
se kupci nabízí i s rudým přehozem...
Po spoustě papírů teď chabrusák tu šlape,
jenž přišel kupovat a hvízdá spokojen...
Příteli básníku, teď teprv smrt tvou chápe
mé srdce sevřené a cítí osten její...
A zatím, lenošku co zvolna odnášejí,
mně zdá se, mládí mé že mrtvé nesou ven.
(Písně tulákovy o životě a smrti, 1930)
|