/ / / V noci nám chodí les okolo domu. Šouravé kročeje nosatých stromů, krhavé listí, temnovřes. Psi zalezlí v boudách sní, déšť padá do měřice. Z žil kape pryskyřice. Můro má, nezhasni... Pelyňku, blíne, lesní ženo, volají bludičky svými hlasy. Les obchází dům, tma v kádích kvasí s dlaní napřaženou. (Vlál za mnou směšný šos, 1994)

	/ / / Maličký Tobiáš se směje. Někdo s ním mluví. Kdo asi, když je sám? Snad ten, kdo je plyšový medvěd i liška či hadrový pták. Vše rezonuje jeho hlasem. Ozvěna skládá torza vět. Jako by ticho, co rozléhá se nad domem, nebylo drtivé.
	/ / / Hle, každodenní znamení: nebe se barví rudě, na stole hrnec s lečem. I tento večer je úděl, z něhož se nevyvlečem. Výmluvné, jasné mlčení všedních a přehlížených věcí. Za okny ve vsi, za plotem Večerníček se s kotrmelci vrhá vstříc prázdnotě. (Viděl jsi, že jsi, 1998)