PROCHÁZÍŠ NÁVSÍ po rozmoklém večerním sněhu hospody a kostel na věčnosti zavřené tuláčtí psi se míjejí neslyšně v uličkách urousaní očichávači libých fragmentů vepřové kosti z nedělního oběda za vraty dvorků za okny záclonových pohledů „tatínkovi dáme žebírko víte    jak ho má rád“ i ten morek mi chladne cítíš    jak zaživa žiji?! (Průsmyky, 1997)