Josef Lederer


OBÝVAL JEJÍ ŽIVOT

I

Obýval její život v jiné zemi,
na samém konci světa, nahoře,
kde lumíci z hor táhnou z vnitrozemí
v houfech se vrhnout střemhlav do moře.

Byl neviditelný a prokluzoval
tam podle průčelí a svítilen,
jež ve vodě se tetelí, až ovál
tváře zas poznal, vlasy jako len.

V dalekém letovisku cizí hlásky
poslouchal, když si najímala člun,
když jeho kýl pak skřípal přes oblázky,
přes mokrý jantar, hrudky plné run.

Tajil dech, aby nepřevrhl skif
a málem věřil, že je vskutku živ.


II

V úplňku zpanštěl měsíc. Chlad se line
z ukrutných střepů na zdi, z mříží vrat,
z jazyků fontány a jejich plynné
půlnoční řeči. Minul slunovrat,

skřipky jsou na hřebíku. Už se horší
léto. Jen táhlá touha zůstává.
Zámek je loď, jež pluje podle olší
ve vodách, kde se chlípí otava.

Loukám se líbí její chůze. Hlízy
hluboko v hlíně, chocholíky trav
ji chválí. Jak jí šustí šaty. Mizí
do listnatého nebe, bílý páv.

Nezřený Linné zcela blízko u ní
bezinky určil. Zhasly. Novoluní.


III

Svět ojíněných dívek. Pán je s nimi,
vzduch zkapalněl a jeho sklovina
vrství se venku; advent secesními
kresbami mrazu dovnitř prolíná.

Nečeká na nic, to, že jest jí stačí;
nastavuje se, čiré zrcátko.
Dům pojímá ji tak, jak umí ptačí
klec pojmout píseň. Zima zakrátko

kolem ní zjihla, začlo tát i v čase.
Cín, stříbro, ubrus: rajský inventář.
Klenutí malých pekel sesouvá se
v ohni a svatořečí její tvář.

Byl v plameni, svém zlatém mimikry.
A v její jméno skládají se kry.


IV

Zkrocení vlci dřepnou si a mhouří
pokorně oči zelené a zlé,
prachové kuří peří tiší bouři,
na saních přes jezero zamrzlé

za šera ještě sviští. Myslí na ni
obyvatelé města. Nejitří
jim rány. Jitřní Mozart. Pro ni, ranní,
stáří se promíjí. Je nazítří.

Do oken mírně hledí, v zimě květná,
zarámovaná do jahodení.
A její rolničky jsou nespočetná
zvonová srdce, když se rozední.

Byl plyn, jejž dýchala, vzduch lehýnký
bez chuti krve, barvy vzpomínky.

(Sopka islandská, 1973e)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist