/ / / Přijdeš do ulice, kde tma je úplná. Přitáhneš límec kabátu, déšť v tváři bude chutnat sladce jako krev. Kolem nohou se ti omotají těla hadů. Dlažba se začne propadat, pukat. Veliké teplo vyjde z ran v zemi. Na mžik oka se rozsvítí jedno z oken divného domu před tebou. Tvář šílenou spatříš. Pak s houslemi kdos projde temnou ulicí, hrajíc tíživé sólo. (Vyznamenání za prohranou válku, 1992)

PART 4, XXXIII Nepříjemné světlo a neodkladné přiblížení. Situace vyzrála a muži se setkali. Nijak nezměnili rytmus chůze. Míjeli se, zvuk letadel již ustal. Ve znovu se otevírajících oknech zas spatřil ruce. Nejbližší okno ukázalo drobné ruce dítěte, nějaké malé holčičky s nalakovanými nehty. Pohled na ně ho přinutil zastavit. Díval se na dívčí ruce setrvávající na rámu okna. „Jako by ani nebyly lidské,“ pomyslel si. „Jako by patřily samotnému oknu.“ (Nouzové zastavení času, 2007)