DOZPĚV Tys šla a v naší světničce teď žiju samu sobě – ach matko, zlatá matko má, jak je Ti dole v hrobě? Ta naše malá světnička se děsně, prázdně šíří, o její klenby tlukou se myšlénky netopýří. Já sedím schoulen u lože se chvějícíma rtoma – ven musím, ven – tam do světa, mně je tak zima doma!
	MNE TO UŽ ZASE, OTČE MŮJ Mne to už zase, otče můj, ku hrobu tvému pudí, a u hrobu ta pýcha zlá se v nás zas obou budí. Jsme blízko zas i daleko, jak jsme si vždycky stáli, zas rozpínáme ruce své, bychom se neobjali. Jsme blízko zas, však v oči zas druh druhu nepohledí, zas velká láska pojí nás – a dělí nás zas ledy. (Knihy veršů, 1868)

PODZIMNÍ 11 „Pojď – pojď!“ to ve výši kdes volá a zní to jako ptačí skřek; já rozhlídl se: černá vrátka a malý veský hřbitůvek. A zase slyším: „Pojď – nu pojď již! Víc nehleď světa na mumraj: vždyť přelítl jsi světa koncem a dosud neznáš blahých kraj.“ Já naslouchám a srdce buší, a hlava klesá níž a níž, a pojednou tak luzně hledí ty hnědé hroby, rudý kříž. Je pravda! Nač se plavit mořem, nač slézat strmých horstev lem: zde zcela nízký pahrbeček a za ním zcela nová zem! (Prosté motivy, 1883)