MNOHO VZAL – VŠAK VÍCE DAL... Pozvolna osud bral: Nejprve lásku matky, pak dětství mého sen – V noc temnou, nepokojnou, den můj byl proměněn A v dusnou jakous tíži, duch můj byl potopen... Přec k žití kdos mne zval. A osud dále bral: Vzal zdraví mi a sílu a mladé víry květ – A ve chvílích kdy svatých vzmáhal se duše vzlet, Hned stržena zas byla čís rukou v bahno zpět... Hlas jakýs zavolal. Však osud neustal. Tu přátelství a přízeň a statek země vzal A o marnosti mnoho lží mi našeptal. Pak nové mraky husté na duši svaloval... A vítězně se smál. A dále vichrem vál. A pojmy též a dojmy tu zvracel v rub a v líc – I snahy mé a tužby – (bylo jich na tisíc) Veškeré svazky krve a jiných pásek víc: To všechno přetrhal. Hlas znovu zavolal... Na troskách, ve tmě, v bouři, pozorně naslouchám, Tak pobožně a tiše, že ani nedýchám... Zdá se, že přece jednou tím žitím zamíchám: Ten Osud, černý Osud, Za všechno co mi vzal, V odplatu generosní Mi soběstačnost dal! (Divočinu slov mi nech..., 2000)