BALADA O SPÍCÍM CHLEBU Vyrůstali jsme s bratrem u stařenky, večer létala kometa a býval hlad. Ještě v posteli jsme škemrali o kůrku víc než o chaloupku z perníku a stařenka říkala: Už buďte ticho, chleba šel spat. Pohádka bývala podle toho. Plná koláčů, a já zblázněná do snářů jsem se ptala: O čem se, stařenko, chlebu zdá? Že do něho klove starý havran, říkávala, a proto nám ho ubývá. V noci jsem slyšela rány jak z děla, almara s chlebem skoro blikala, a ráno kolikrát hryzali jsme hrušky, dokud byl podzim. Ale k vánocům nás probouzela stařenka, jak ze spánku chudák vzlykala, a bratr, když vstal, utloukl na sněhu chromou vránu. Dlouho nám sedala v noci na peřině a chleba spal a ubýval. Od války bydlí bratr u mne, dnes šoféruje v pekárnách a spánek má jak buk, spíš na mě sedá můra a budím ho, když vidím, jak Josef chodí Německem, na havrana jsem dávno zapomněla... A je to týden, bratr napůl obrácený do sna konejšil mě a povídá, už po tolika letech: Já musím brzo ráno budit chleba. (z antologie Mladé víno, 1961)

VZKAZ Od rána hledám v knihách po otci popsaný starý žlutý lístek Pode mnou na žloutnoucím koberci leží dvě děti a kočkují se Na zlomek chvíle zamrznou mi oči ováté papírem a nevidím Kdosi mě nadzvedne a zlehka pootočí k těm hlasům téměř kočičím a smějícím se jako by šlo o vše (tak o vše jako nad skrýšemi knih) Slepotou procitám a znovu vidím dobře prsty i to co poponáším v nich Nažloutlou hrstku průsvitného vzduchu Odstín a nic     Ten stručný vzkaz o tom co byl jsem a co budu až nevrátí mě mráz Pak znovu hledám otcův lístek s dvaceti slovy     Možná přesnými Mé děti umořeně zhroutily se a hrají si na to že nežijí (Sbohem, ale čemu, 1992)