ZDÁ SE Zdá se mi, že domy vybělují anebo šednou že stále hůř hledám někoho jen k mlčení a že je pozdě Váhavé struny nahých houslistů roztřepanými smyčci rozeznělé stále dokola táž slova tytéž melodie kamkoli vkročíš (Ludwig, 1999)

/ / / Žena ve vlaku, která ke svému jedinému synovi mluvila jako k milenci. Dotyk loktů. Krátké povzdechnutí. „Nesněz to všechno. Pojedeme za tmy.“ (Není nutné, abyste mě navštěvoval, 2001)

	KYVADLO Mé vášně se pokrývají lišejníkem, vlny, samé slábnoucí vlny, ale časem to není. A přece se znovu z hlubin vynese na povrch žhavé světlo, z nějž lačně potáhnu třešňový dým. Zimy, mezi jejichž těly se prostor zběsile zužuje. Jako v dřevěné rakvi je mi na matracích. V prostoru kůže, tužeb, myšlenek, svalů už mě nevnímáš jako bytost, ale jako věčnost.
	UMÍRÁNÍ DNE Je konec. Nakročení k vášni zamrzlo ve velikonočním ohni. Sochy, odhalené z dřevěného zazimování, už nemají co odkládat. Ani my. Co se nestalo, nebylo možné.
	UMÍRÁNÍ DNE II Proč vycházejí z domu, když necítí potřebu pohybu? Proč se domlouvají bez potřeby mluvit? Občas naslouchají vzdálené hudbě, která proniká zavřenými dveřmi i okny, mísí se s kokrháním. Důvody jedině náhodné. Ne, nic nečekali. Původně ne. Proč se rozhlížejí, když nic nového nečekají? Proč umírají, když žít nebylo jejich volbou? (Popel a slast, 2004)