CO ZBYLO Z ANDĚLA Ráno, pokud jsou všechny stromy ještě obvázané a věci nedotknuty, mezi dvěma topoly anděl se vznáší, v letu dospává. V trhlinách spánku zpívá. Kdo první na ulici vyjde, tím zpěvem raněn bývá, snad něco tuší, ale nezahlédne. Je zeleno a to je vše, co zbylo z anděla. (Co zbylo z anděla, 1960)

PODZIM ZA MĚSTEM Jak ohýbači železa se postavily dny k dřevěným stolům. Ve vlasech mají rez a plavovlasé dýmy spíš splývají. Už není žízeň, ač ke studnám je blízko. Vyrostlo plno plotů z ticha a podle plotů mnoho přelízek. A kdo dnes zná hliněná jména králů asyrských, tak mocná, že to bolí o čtvrté ráno v rovinách? A co je zátopolí? Kradeným koněm podzim rzá. (Hodina mezi psem a vlkem, 1962)

VERŠE Nikdy se nedostanu tam, kam přesahuje v červencové noci strom. To vím a letní noc mne učí dál. U starých silnic včera káceli a nikdo nevyhrabal z trávy vlhké třísky. A bez ohně je práce dřevorubců smutná. Tak proč bych kazil verš. Je vykácený. Snad ještě dobýt z hlíny pařezy. Vykopat temné stromořadí jam. (Smuténka, 1965)

TAM V korunách stromů neustává vítr a listí promlouvá jako by lidem tekl nad hlavami potok Navečer utichne ta voda a na okamžik zastaví se čas Znovu si země s nebem rozumí Na břehu jetelové řeky veliký němý králík rozhoduje co ze tmy je a co se navíc tmí (Dávné proso, 1981)

PODZIM S MRTVÝM JESTŘÁBEM Krajina v mlhách Podzim hodil kamenem zlatým ze všech sil a u trati se v telegrafních drátech s výkřikem jestřáb oběsil Na nebi slunce jako jáma do dálky běží telegrafní drát a jako prázdná rukavice z peří mrtvola ptáka visí za pařát (Odlévání do ztraceného vosku, 1984)