Josef Václav Sládek


ZE VŠEHO, CO JSEM ŽIL –

Ze všeho, co jsem žil a co jsem sníval,
mi zbyly trosky jen.
A přes ně dál se valí žití příval
v den jako den
a každý prázdný zeje
prost štěstí, vzpomínek a bez naděje.

Sklonila ke mně světlou svoji hlavu
dnes večer duma, svatá duma má,
ta ztracená ve všedním davu
mých děl, mých myšlének. A tma
s mé mysle schází; – vidím hvězdu plát...
Buď zdráva, hvězdo má, mi tisíckrát,
ty nejdražší, ty bílá, bledá, zašlá hvězdo má!
A v lesku svém, tom nejkrásnějším z všech
mne umřít nech! Ó dnes mne umřít nech!

(Jiskry na moři, 1880)


U BRAN ŠTĚSTÍ

Tloukl jsem na štěstí brány,
jako jiní na ně tlukou; –
otevřelo, chopilo mne
tou svou vlídnou, teplou rukou.

Usmálo se. – Kolem stáli
lidé šťastní. – „Srdcem lehcí,“
dělo, „vešli za mé brány.
Chceš být šťasten?“
                       Děl jsem: „Nechci.“

(Sluncem a stínem, 1887)


RUDOVOUSEK

Náš kocourek, rudovousek,
vyvedl nám pěkný kousek,
     ano, vyved kus!
Náš kocourek, rudovousek,
nesněd nám jen husy kousek,
     on sněd celou hus!

Náš kocourek rozmrzelý
sněd jen husu, nechal zelí,
     to mu bylo mdlé;
když jsme se to dozvěděli,
náš kocourek, vždycky bdělý,
     věděl, že je zle.

Věděl, že je nebezpečí,
že as husa byla něčí,
     a on, nezván, host.
Hned pomyslil na zaječí,
na cestu však mezi řečí
     poslední vzal kost.

(Zvony a zvonky, 1894)


PÍSEŇ

(K sonetu Christiny Rossettiové)

Až tráva na mém hrobě
     růst bude v jarní čas,
kde uvidíš kvést růži,
     si na mne vzpomeň zas.

Ty porosené růže,
     tak mnohou jsi mi dal.
Však jestli zapomeneš,
     jen proto neměj žal.

Neb chtěla bych tam dole
     – sen kdyby se tam snil –
spíš, abys zapomenul,
     než abys smuten byl.

(V zimním slunci, 1897)


TAK DÁVNO JIŽ

Zas u potoka žlutě raší jíva,
kde pěšina se vine do dálky,
a v nebes modrojasu skřivan zpívá
a vzduchem voní první fialky.
Vše klidno tak a teskno zas a milo
jak tenkráte, – ó teď tak tvrdě spíš! –
kdy šli jsme tady, – ach, kdy že to bylo? –
     Tak dávno již!

Šlas mlčky v moje rámě zavěšena,
jen zrak tvůj mluvil, jen tvé ruky stisk;
šlas, v duši jaro, jarem opojena,
však náhle smutek jara v oči trysk'
ti slzou, – moje pustila jsi rámě. –
A skřivan zpíval. – „Někdy, jestli sám
tu půjdeš jarem, vzpomeneš si na mě?“
     – – Dnes vzpomínám.

(Za soumraku, 1907)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist