/ / / Zrak nořil se mně jakousi vlastní temnou tíhou upjatě k zemi, kde pořád to nekonečné, jednotvárné, hladké, jakoby smýkavé pole jehličí se rozprostíralo a někde ten plachý nevlídný jestřábník se vybíral a boulící se netvorná houba jako příšera... (fragment z delšího prozaického textu) (Černohlávek, knižně 1902)

/ / / Děs bezmezné opuštěnosti schvacoval mě ve svůj jícen. ... Provalovaly se to již chvíle někdy pravého uhrůznění za noci oné, ty chvíle, které napotom nepřestaly tak bezmíry dlouho naléhati na zdání pozemské. Mluva hrobu hlásila se to u vyznačení celé své mystické příšernosti. Ano začala to řada nocí těch, jakoby vyvážených ze zdrojů záhuby a zlověstnosti. ... V takových chvílích lze beze stesku, bez výčitky, bez trpkosti umírati. Ba, lze umírati dobře, rádo, bez úděsu a vzpírání se, neboť všechen děs jako by již dříve byl prožit... ... Někdy vzhlédla některá ze slepic podivně na umírající družku, jako v zbáznělé zvědavosti přihlížela to k výkonu smrti. Nachýlila i blíže hlavu k ní a pak odsunuvši ji zase jako by trudně o čemsi si zakývala. A poodstoupla po té o něco stranou, vedlejší smrti jaksi celou zvůli dávajíc, a ponořila se již sama ve své tuchy, zaujaté cele v pochmurnou oblast smrtnou. Sama to nyní vyčkávala, sama bez odporu schylujíc se v totéž temné jho... ... Smutný, dohořívající zákmit ubledlého purpuru zavěsil se posléz úkosmo i v tu vráteň. Ještě rudější, zfialovělá, zejivě příšerná se zjevila tu troska života, a jámy bývalých zraků najednou vyzřely z děsivého svého ustrnutí, jsouce rovněž naplněny neznámým žířením života v smrti své. ... Jako by to těmi lištami vstupovaly záhadné duchové podstaty. A nyní od této lišty ku liště, ani jediné nevynechávajíc, se zvíře ubíralo. Jak ubíralo! Do každé chvatně vrazilo svůj čumák a schýlivši se při tom ku samé zemi napjalo se křečovitě, chtějíc se mezerou prodrati. Prodrati kamsi ven, v onen svět za plotem, v jiná daleká místa, kde nebylo všeho toho zakletí záhuby. A nohama si při tom napomáhalo, a jako by zoufalá snaha naléhala tu na jeho pud. Anebo jen to zavětřiti chtělo v onom světě venku, pro své účely nabýti odtamtud všechno poznání. A zdálo se, že co tam pokaždé shledalo, v úžas je uvádělo. ... A nikdy nebylo mi tak zjevno jako v této chvíli, kolik neobsáhlých, netušených úzkostí a muk zbývá ještě prožíti, než nabýti by mohla duše dokonaného svého zadostiučinění... ... (fragmenty z delšího prozaického textu) (Neštěstí, knižně 1907)