Jan Spáčil–Žeranovský


VEČER V PODLETÍ

Zavání z otav, cítíš? Večer nastal.
Vzduch vlahne, z močálu čpí po šáchoří.
Jde sekáč. Skokan střík! se v potok vnoří
a z louky vlhce fejfaruje chřástal.

Svět kolem měkne, lísavě tak sládne,
jak stéblo pšenice bys kousal mladé,
tam urousán se sysel v brloh krade
a v mezi sráží se pot rosy chladné.

Jak sukně škrobené tu vzšumí vrby,
jim sytost léta táhne korunami,
vším zhrdajíce dumají tu samy,
jen much španělských mok je v kůru svrbí.

Teď stmívá se. Ha, pro havěť to trachta!
Chroust brní, mušky palčivě tu syčí,
tam netopýr jak zlekán vzduchem příčí
a žabí sbor v to ze široka žvachtá.


NA GOLGOTU

Hle, skloněn k zemi, zbrocen krví, tichý
Syn člověka kříž nese na Golgotu
a málo dbá na řvoucí kolem rotu
neb ví: krev moje smyje lidstva hříchy.

A přece z davu, jenž měl proň jen smíchy,
vystoupla žena, z krvavého potu
by tvář mu smyla zbodlou věncem hrotů
a sen o slitování nebyl lichý.

Ó, Kriste, roven Tobě, umdlen žitím
kříž nesu na bedru svém unavený
a velká muka Tvoje dobře cítím.

Však oč než Ty jsem více opuštěný!
Neb na cestě, jíž zkrvaven se řítím,
mé líce nedotkla se ruka ženy.

(Výše a propasti, 1909)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist