/ / / Netoužím po tobě, můj smíre. Máš ruce plné sádla. Hraješ si na Donatella a modeluješ-li můj břich, jen proto, abych si nevšiml, že mastné ruce si otíráš o můj mozek. Přitom jsem přijal tvoji hru. Protože samota je nejtristnější ze všech krás zde. (z antologie Zelené peří, 1987)

MÁCHA Je zase noc. Noc tolikrátá a přece první. Květy se stulily v podivně úzkostnou náruč a jenom potácivě zurážené větve se kývají jak zchromlá paže. Je zase noc. Noc tolikrátá: básník se brodí tmou, nese oharek lojové svíčky, pálící prsty i dlaň, aby ti, již jdou za ním, viděli aspoň na krok. A jestliže se ohlédne, uvidí, že jde sám. (z antologie Krajiny milosti, 1994)

KANONIZACE Lhostejně blahoslavená pro mne nevěřícího Janpaveldruhý v rodném jazyce ji oslovuje mazlivě s podlézavou oplzlostí svých dávno zapomenutých panických představ a dav zapaluje svíce a klade lilie a žehná se křížem nasává chřípím vůni kadidla ze stříbrných strojků na dělání dýmů, někteří po něm slzí. Příběh je prostý, promítán na videu, Ornella Muttiová v hlavní úloze: Šestnáctiletá dívka v šátku dřevácích naboso špinavé zulámané nehty nejspíše vychrtlá vždyť nebylo co žrát a mírně rachitická. Ovšem jistěže s prsy a menstruací: v šestnácti! Řve v slámě pod bajonetem carského vojáka opilého vodkou nebo samotou nebo mužickou inteligencí a protože on už je samý šrám a má toho dost vbodává do ní bajonet místo pyje. Ubohá zvířata. Kdo bude kanonizovati jeho?! (Oortův oblak, 1995)

ORTENŮV PORTRÉT Půl sedmé večer hodina zabíjení. Odpadní stříbro: dávno vykáleno na úbočí Páchu. Jiří Ohrenstein domiloval svou matku pokusem básně a je mu lehce úzko v nehlučný zpěv. Pro původ očí přizdobí rachitis hrudi posléze nažluklou hvězdou ze dvojky másla jako když ukrajuje. (Mechanické orgasmy, 1998)