|
MELANCHOLIE
Dumy v kraji – v krvi dumy!
V černých skalách smrky, sosny
nepohnou se, nezašumí –
V cevách stuchlá němota.
Slizký lesk má pažit rosný,
mhla jak popel jasno tlumí,
o nechuť, jít za sny pro sny,
touhy vzlet se troskotá.
K čemu v běhu roků plání
od zklamání ku zklamání
honit účel Života?!
Hleď jak plží rod v šeř ulit
v nemyslivý kout se stulit
s vědomím, že's nicota! –
|
|
ČERVNOVÁ NOC
I.
Tma dusná obzor zajala.
– Hořčím pach žitných lích! –
Nevidět na krok bezmála
v zalknutých alejích...
Hrdlička v snu se zasmála –
jak vzúpění ten smích,
jímž ticho úzkost proťala
dvou, v tmách se střetnuvších.
Bezvětří těžké olovem,
vody, zem jak by hnily v něm –
Vjem klesá pod svůj práh...
A v pustém tvarů zániku
osamělému poutníku
kdos jak by k hrdlu sáh'!
(Postřehy a city, 1932)
|
