PODZIM Hle, stříbrná hvězda v modřínech tryskla na pokraji lesa. A zádumčivý večer závoj stáh' na svět i duše. Kdes v pustnoucí vile alt vroucí zpívá. Výsklo ve mně srdce. Oh, hnědé oči, vlasy rozjiskřené, vášnivé vlasy! Jak stisk' by mi hrdlo kdos cizí silnou rukou (listí padá) a do uší mi křičel vysměvačně: Quijote, amen. (Torzo života, 1902)

STARÁ ALEGORIE PODZIMU Rozmarný zlatník listy vytepal ze zlata, bronzu, ze zamžené mědi, je do trav rozhodil a větrům, dětem dal, k hrám jejich zasněn hledí. V měsíčných nocech, starý hudebník, pro rozkoš hraje, střídá housle s flétnou a hraje milencům a chytá ptáků vzlyk, když výškou k jihu létnou. A básník soucitný, jenž ztavil křeč zrad, žalů, zklamání, jež srdce drtí, na rosu rytmickou a v křišťálovou řeč, sní o smíření v smrti. (Sluneční hodiny, 1913)

ZIMA Nad přátelstvími, nad láskami břečťany temné hrobkami se klenou, až přijde večer a jsme sami. K dalekým hrobům vzpomínky se ženou z prochladlé jizby zavátými poli, však srdce mlčí, srdce bolí. Samota zná jen jednu melodii, jediná píseň osiřele padá v šum větrů, které v okna bijí. Tvé jaro? Léto? Zkřehlá snět na okno ťuká, plachá snítka mladá. A ty ji poceluješ v odpověď. (Hlas ticha, 1923)

VERŠE Kam došli jste kdo? V záři hvězd pod cizím nebem bloudili jsme spolu, snílkové z jiných dob. Vzpomínám. Střecha má mi drahá jest jak rodná země, jež dává rytmus mému srdci. Je na konci všech cest buď domov, nemocnice, vězení, anebo hrob. (Stoletý kalendář, 1926)