KAŽDÉHO DNE TROCHU UMÍRÁM Každého dne trochu umírám a žiji smrtí svou a hynu tím, že neumírám. Když přichází soumrak nocí beze sna, plný otázek, netaž se, srdce, proč ještě žiješ, když jen smrt chybí k vyrovnání položek má dáti dal, když není místa naší pouti, kde by nebyla vtištěna naše šlépěj, a není rukou, jež by se držely stromu života... Ó vím, a ty víš, že byly uťaty obě, levice tělesné lásky i pravice dokonalé cesty, už dávno plameným                                                                         mečem milosrdenství, a vím, a ty víš, že není třeba znát každou odpověď, protože jest Ten, který ví. A když se otáže někdo z těch, kdo neznají bolest vyťatého kmene – ó stromy napřímené zemí, oblohou, smíchem dítěte, zpěvem ptáka! – když se otáže, jak může žít odříznutá větev, odpověz: ne svými ústy –                                                                         je pravda – piji ze zdroje, ne svýma rukama se držím stromu života, ne ze své vůle, vracím se zpět od zamčené zahrady smrti své do této smrti života; to cizí ruka mi zavelela zpět, když prošla má lhůta; náhle a nezvučně strašným tichem své síly změnila póly, otočila šachovnici, změnila položky má dáti dal – a já poslušen tajemného rozkazu, neptám se proč, ale žiji ne svůj život, nemoha zemřít smrtí svou; ba, žiji svým životem k smrti své, pokud umírám tomuto propůjčenému, a umírám svému životu, pokud žiji tomuto propůjčenému, umírám poněkud každým dnem, který přináší sladkost ne mou, umírám každou věcí, jež přichází ke mně, ne má, a to je vše, co vím. A neptej se, srdce, a nedbej tíhy, vždyť to je naše společná radost, vědět, že máme dát vše, i smrt, ne jenom život, a neptat se, proč, a poslechnout a odříci se smrti své. (z antologie Krajiny milosti, 1994)