METEMPSYCHOSIS Tak často zdá se mojí duši spící, že věků proudem, nesen křídlem změny, jsem vesmírem plul, byl jsem zamyšlený kdys menhir, vlna, strom, pták zpívající. A různých těchto tvarů po stupnici jsem v člověku pak procit, vyplašený jak z hnízda pták, v svět padla z duše ženy má duše trpící a milující. Dřív prostě žil jsem. S bolestí však láska je znamení, že k stupni poslednímu jsem došel proměn svých; jsem bližší cíle: Juž buď se božství odhalí mně maska a jasně uzřím, co teď tuším v dýmu, neb zcela zhynu v bezdno zpět se chýle. (Sonety samotáře, 1885)

UMLKÁM Umlkám, jako zmlká pták, jen v houštině to tikne, a večer pak a noc a mrak, a svět již tichu zvykne. Však až se jitro navrátí ve květech, vůni, paprscích, již jiní budou zpívati – Kdož zví, že já jsem ztich? (Zlatý prach, 1887)

ZIMNÍ HVĚZDY V těch zimních nocích jinak hvězdy svítí než v létě, vzduch kdy těžký vůněmi, tak vysoko, tak vzdáleně se třpytí, tak mrazivě, tak cize nad zemí. Ach, milenců k nim vlídný poměr milý, kdy hrály jiskrami skrz lupení do loubí jasmínových v sladké chvíli! Teď v závěj zří a vlhké kamení. Teď jedině na slzy vzpomínají, jež mrznou chudým v hladu na tváři. Po věcích, až se světy ztroskotají, v tvář prázdné zemi takto zazáří. (Okna v bouři, 1894)

SEN Mně zdál se divný, divný sen, v něm celý byl jsem utopen, že v šer, kdy pěli kohouti, jej nemoh jsem si z očí vymnouti. Kdos umřel mi, kdos nejbližší... Ach, kdy se srdce utiší? Kdo byl to jen, zda matka, druh? Já nerozeznal v moři dojmů, tuch. Den celý v tomto vědomí jsem bloudil, pln té pohromy, den celý čekal zprávy zlé až z konce světa, z dálky odlehlé. A tíha zůstala a rmut, ač celý sen byl pouhý blud; mně zdálo se, za tento žal že v budoucnu cos jsem si odpykal. (Meč Damoklův, 1913)