Richard Weiner


HRŮZA Z PRÁZDNA

Prázdno? Kdo zlý tady řekl to strašlivé slovo,
teď, kdy již od mnoha dní zlá předtucha hrdlo mé svírá?
Bájkou kdo děsí mé srdce, jež těžší už nad olovo?
Jaký lotr příliš silnou ještě mní mou duši, jež nejistotou zmírá?

Nechci v ně věřit, neb nikdy jsem nebyl jím sklíčen.
V svých výprav marnivých počtu prázdna jsem nepocítil.
Čímkoliv zmaten a kýmkoliv zloupen sám sebou a ničen,
padal jsem střemhlav, vždy však silný dost, než bych v prázdno se řítil.

Prázdno? Snad totéž co hnus! Proň nebylo místa a není.
Ó zlý, který připomínáš tu možnost mi v budoucnosti!
Ó zlý, který užitečnem ptačí můj život cení!
Ó zlý, který s úsměškem mi mluvíš o příští nemožnosti.

Teď, tuláku, promluv a rci, je-li pravda, že smeten
do hnusu budu. – Proč mlčíš – a proč jsou dnes poprvé slzy v tvých očích?
A nač tedy žijeme? Nač krásni jsme? Nač zpíváme? Nač kvetem?
Vždyť zemře svět bez ptáků v lese a bez květin na úbočích.

(Pták, 1913)


/ / /

Odkud? – S ledovců. – Odkud? – Z hlubin. –
Odkud? – Z propastí. – Odkud? – S hvězd. –
Střez se šlépějí povzbudivých,
stopa smazaná lepší jest.

Kdybych tě mohl vésti, jak rád bych
tamtudy ved' tě, kde neznám cest.
Jíti po stopách neshledání,
hlasy zbloudilých dát se vést...

Ten, kdo na prahu „na shledanou“
říká, lépe by zůstal zde.
Není návratů, není cílů,
nejdeš ty. Tvoje cesta jde.

Odtud, kam míříš, odvíjí pásmo
lhostejno, kam bys nohu klad'.
Dojdeš stoje, ač doved'-li jsi
sebe v sobě zahrabat.

Žít a nebýt! Ó plodné marno,
firmamenty jímž osety!
Cíle není ni na shledanou,
jsi ty. Jdeš sobě v ústrety.

Snáším se s ledovců, stoupám z hlubin,
nořím se z propastí, padám s hvězd.
Slyš mě, poslechni, rozkazuji!
Jsem hlas všeho, co Samo jest.

(Mnoho nocí, 1928)


Což kdybyste mi tedy popřáli chvíli oddechu nad čímsi, co jsem byl spatřil a čeho jste vy – ó, pouhou náhodou – možná nespatřili!? – Byl to anděl. Byl! Nicméně... ta nejpovrchnější poctivost má mě k tomu, abych řekl, že to není jisté. Snad se ten tvor ploského obličeje, a jehož tváře byly jako syslí laloky, za anděla jen vydával. Opravdu!, ten ploský obličej a krhavé oči, a jeho hrb – takový lojovatý, takový řádný –, jejž jmenoval schránou svých křídel. Svých duhových prý křídel, na nichž – rozpjala-li se – vzlétá. – Anděl ploského obličeje, syslích tváří a hrbatý. No – je to možné? Je to byťsi jen pravděpodobné? Slyš, Ježíši Kriste, slyš mě, než umřeš! Tobě do ucha – jsem upřímný –, a aby nikdo jiný neslyšel. Ty a já – ne! ne!, ne sobě rovni, ale tak daleko jeden od druhého, že nemůžeme po sobě netoužit – ten šeredný mrzák, který se vydával za anděla, ten pokrytec, ten podvodník; slyš, tobě do ucha, tobě jedinému: přistihl jsem ho v noci, když všichni už spali. Hvězdy mu slétaly do rukou, aniž jich požádal, a on si s nimi hrál jako s křemínky.
Jinotná krása tohoto obludného zmetka lomcovala Heraklovými sloupy tak, že byls nucen říci: – Vzal všechno na sebe, a třebas byl zarmoucen až k smrti, je mu snadně. – Že byls nucen říci: – Anděl! –

(úryvek)

(Lazebník, 1929)


Ale dokázat, že jsem už tehdy tušil a říkal, k Bohu že lze dospět jediné důsledným zoufalstvím, totiž zoufalstvím, jehož žádné chlácholení neobelstí a na jehož konci se tomu, kdo šel zatvrzele, otvírá propast světla, kam stačí pak už jen střemhlav se vrhnout, a pomstil jsem se všem, aniž jsem po pravdě byl na skutek tak nepěkný aťsi jen pomyslil. A já bych dokázat mohl. Ale nač smlouvat aťsi jen o tom? Je tolik, tolik lidí, kteří se svým zoufalstvím vychloubají; kéž jim slouží. Mně stačí milovat vše, totiž milovat se zavřenýma očima, před nimiž tančí duhy v kruzích stále širších a širších. Mně stačí ruka, již mi podává tvor jediný jeden, skloniv hlavu, abych neviděl, že slzí, zatímco v úsměvu, který chystá a jehož neuzřím jinak, než stav se nepojmenovatelným veškerem, Bůh hněte manu, které neokusí .

(úryvek)

(Lazebník, 1929)


KOSMOLOGIE

Jizva srážky, záměrná jak rozum, dí:
– Jsem ranou, tedy poutem, mnou snoubíte se, samotářští blázni. –
Ale kosmické planiny tonoucí v povodni čísel
a natáčené na hřídele, jejichž chod neznám, ni smysl,
ale dráhy, kde se jako neštěstí válejí planety s vlajícími vlasy,
v odveť: – Jsi jen, že jsme se střetly. –

(Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, 1929)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist