(Pták, 1913) |
(Mnoho nocí, 1928) |
Což kdybyste mi tedy popřáli chvíli oddechu nad čímsi, co jsem byl spatřil a čeho jste vy ó, pouhou náhodou možná nespatřili!? Byl to anděl. Byl! Nicméně... ta nejpovrchnější poctivost má mě k tomu, abych řekl, že to není jisté. Snad se ten tvor ploského obličeje, a jehož tváře byly jako syslí laloky, za anděla jen vydával. Opravdu!, ten ploský obličej a krhavé oči, a jeho hrb takový lojovatý, takový řádný , jejž jmenoval schránou svých křídel. Svých duhových prý křídel, na nichž rozpjala-li se vzlétá. Anděl ploského obličeje, syslích tváří a hrbatý. No je to možné? Je to byťsi jen pravděpodobné? Slyš, Ježíši Kriste, slyš mě, než umřeš! Tobě do ucha jsem upřímný , a aby nikdo jiný neslyšel. Ty a já ne! ne!, ne sobě rovni, ale tak daleko jeden od druhého, že nemůžeme po sobě netoužit ten šeredný mrzák, který se vydával za anděla, ten pokrytec, ten podvodník; slyš, tobě do ucha, tobě jedinému: přistihl jsem ho v noci, když všichni už spali. Hvězdy mu slétaly do rukou, aniž jich požádal, a on si s nimi hrál jako s křemínky. Jinotná krása tohoto obludného zmetka lomcovala Heraklovými sloupy tak, že byls nucen říci: Vzal všechno na sebe, a třebas byl zarmoucen až k smrti, je mu snadně. Že byls nucen říci: Anděl! (úryvek) (Lazebník, 1929) |
Ale dokázat, že jsem už tehdy tušil a říkal, k Bohu že lze dospět jediné důsledným zoufalstvím, totiž zoufalstvím, jehož žádné chlácholení neobelstí a na jehož konci se tomu, kdo šel zatvrzele, otvírá propast světla, kam stačí pak už jen střemhlav se vrhnout, a pomstil jsem se všem, aniž jsem po pravdě byl na skutek tak nepěkný aťsi jen pomyslil. A já bych dokázat mohl. Ale nač smlouvat aťsi jen o tom? Je tolik, tolik lidí, kteří se svým zoufalstvím vychloubají; kéž jim slouží. Mně stačí milovat vše, totiž milovat se zavřenýma očima, před nimiž tančí duhy v kruzích stále širších a širších. Mně stačí ruka, již mi podává tvor jediný jeden, skloniv hlavu, abych neviděl, že slzí, zatímco v úsměvu, který chystá a jehož neuzřím jinak, než stav se nepojmenovatelným veškerem, Bůh hněte manu, které neokusí já. (úryvek) (Lazebník, 1929) |
(Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, 1929) |
@