SLOKY Sníh padá na město, na město zšeřelé, v tvém oku roztává se v louže popele a s věží hodiny jak panny zrazené padají v náměstí, v jezero kamenné. Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým a proto se ti zdá, že trpíš světem vším, a zatím jsi to ty, jen ty a z části jen, jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn. Staň u zdí nádraží a poslyš vlaků hvizd, jež vezou do světa lásku a nenávist, a do všech usedni a slavnou silou hnán se z místa bolesti rozjedeš do všech stran po světě širokém, jenž nezná modřin tvých, zápase v závratích a ranách propastných. Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen, tím, čím chceš vítězit, – sám nebuď poražen a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji, bys stále v boji byl a nikdy po boji. Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé, jen bílým obkladem ti bude na čele a z věží hodiny se s ptáky rozletí. Neb bolest přemoci je víc než trpěti. (Těžká hodina, 1922)

KVĚTINY Na mém stole dřív nikdy květiny nestávaly. Kamenný život a kamenné myšlenky mé oči vyčerpávaly. Až teď v nemocnici soucitná ruka kterási narcisy bílé na stůl mi postavila, by v horečném puchu bolestí vzrostly do krásy. Ty květiny nahé jsou a uprostřed mrtvého ticha bují jak živá medicína s pohledy studenými, a jen když sešeří se, tu trochu zdůvěrňují. V tu chvíli zaposlouchávají se v každý můj sten. S večerem milosrdenství roste, a aby rostlo, musíš být nešťasten. (z pozůstalosti)