Měsíční světlo mi chřupe pod šlépějí. Vznáším se lehce jako stín a tich. Vyklovány oči domů v šatech vypůjčených. Důlky se tmějí a bezmezný žal mi zadrhuje v hrdle smích.
Vysáto vše zpod oblohy, zpod vývěvy, úzkostným dechem zadýchané. Jen pěšiny se vinou zaprášené, opuštěné jak trudné zpěvy. Ubohá vesničko, chtěl bych ti uhádnout z dlaně.
(Panychida, 1927)
VZDECH
Ó temné století osvěcované ohni války Blesky mě vysvlékly a metají svůj los Vítr se nezvedl by dones výkřik v dálky a zplihly duše hadrné když plivl kdos
Uprchne štika s udicí a dožije se stáří My spolkli vnadidla a unikáme staletí Bože v tvých ranách svět se raduje a září V našich se ukrývá aspoň jak v doupěti
(Hradní věž, 1940)
STRUSKY
Na obloze stříbrná struska hvězd, dole železná struska z hutí. Co země přijala ohnivý křest, je lidský život temné žhnutí.
Mně doluje se v něm už stále tíž, můj duch není důl povrchový. Čím ke žhavému středu země blíž, tím těžší kameny i kovy.
Ať hlava klesá k zemi únavou, ať nad ní černá noc se stmívá, mé srdce vylévá zář krvavou a v ohni vlastním uhořívá.
(Polní kvítí, 1955)
NA PRAHU ZEMĚ
... Vypadne jednou z řad a zůstane už ležet s tváří k hvězdám a s nosem zašpičatělým jak hlava ptáka zmrzlého v letu
Podváží mu bradu a zatlačí mu oči aby se jim ve snu pořád nezjevoval ten rozšklebený jícen nicoty ty strašně vyceněné zuby smrti a ten sloup zraků trčících do prázdna
Ve chvíli zpopelaví obličej šedivý Přimrzne na něm vědoucí úsměv mrtvých s vznešenou natrpklostí olivy a s kapkou pohrdání v urozeném srdci
Uzavřou v rakvi život nedožitý Přiklopí víkem život nedovršený Ztratí se v mlze a mlha zmizí s ním Zůstane po něm stezka osamělá hromádka kostí troška popela Přeletí nad ní vítr a pohrdavě hvízdne
Odejde stařec když ve smrti se najde Schoulí se znovu ve vajíčko hrobu ...
(úryvek)
ODLIV
... Měl jsem rád život skrytý a nemohu žít v skrytu Měl jsem rád život v ústraní a nemohu žít stranou Vytržen ze svých vod ztrácím jak ryba živý lesk Vyvolán na pódium v koktání ztratím svůj hlas
Když sám už nemohu přelézt ani zeď své slabosti obezdím nakonec kamenné roubení své studně a sám se ohradím ve světle pokoje abych se neztratil jak vyschlá řeka v písku a nevyvanul ve větru jako dým
abych jak slunce na vodách zachytil aspoň záblesky věčně vypínaného a přerušovaného bytí otiskl si je v srdci a poslal zase dál
