SVĚTLO STÍNU Svíčka bohu i ďáblu zapálená prolévá slzy vosku přes ramena jak chvěje se v ní štíhlý duch a bohem ďábla rozpaluje vzduch Ubývá vosku Rozteklá obojí láska padá do světla a světlem setmělého pokoje je všechno vším a všechno oboje (Dým ohnic, výbor 1959-89, 1991)

/ / / My jsme ti beránci pospíchající        střemhlav do světla        vrkají holubi co sezobali časně        otrávené obilí My jsme ty        zametací vozy na peří        vrčí světlo zubů úkosem        než zcela rozestoupí se ulice        a zapečetěné blesky do hlavy        si slunce tajnosnubně uloží        Dál tajemství Dál nepatrná poznání (Den světelného roku, 1994)