I Klekání mrazem doznívá ze vsi jak nad zabitým. – Večerem těžší jsou štětce tmy, jež kreslí první zmizelé. Do tmy. – Tiše se zanořují okna. – Souzen je přísně anděl, a přece zavírá síň hlubin šarlat a výsměch. Ctiboř 2002

II (RILKE) Jsi tato dálka ve věcech a s nimi srůstáš, jak se pohybuješ jim v ústrety? Tak blízko ucítit smět slibný závan věčnosti, a v konci jejím – studený pot bezměrna se skví ti, cizí, na čele, kde lehký komusi zrod bytostí... Stín, jenž vrháš, sotva v andělech je úlevou a propast nade vším jen temnější jim místností. Norrköping 2002

III (SOUMRAK) Sebelítost zjemnělého blaha, světlem dosud spjatá... Vytržení ladí ucho netopýra, jenž skrojiv srpek zahrady, hrot ticha hmatá, na něž plot nedoslýchá – – – Přetažené struny barev... ruka hodinářské nicotnosti na zdi nebe náhle vztyčovaná vznětem tmy, hasnoucí odstín stuh zněcotnělé šeři lunou přetne... Bukovina 2003

IV (SMRT UMÍRAJÍCÍHO NA SADĚ) Večery? zde se zvětšují a ubližují dítěti, jež do nich jde si hrát. Kříž odříkání už, a přece ne. Umřít! Loď samomluvy nad koutem vypluvší je bílá, bezcitná. Mlčící jabloně! to soucit, stínem zestárnuv a znaje soudržnost, vše krutě vězní v blížící se noci. Hrkot útrob. Čas. Stůl bez rukou. A ze sadu večer ustupuje jako dutý králík zapomnění v kotci. Vlašim a Takonín 2002

V V moři polí... temp rozběh na hladině, čeřivý vítr... temno nad hlavou už necítěné... potácivě plyne – plavec? jen žalný šera kout... Dalekost stravuje vše ukotvené nepřítomným pádem... lan lehké pnutí nad hladinou... – stěžeň, loď? jen žalný plavec sám... Vojtěchov 2002

VI Lodě obzoru, nad nímž se smráká... Poslední slunce potopené v schnoucím barvotisku – zjitřenost pouští touhu jako draka po větru smyslů. Kam, komu? Pro který oheň? – Kdo má dům, nevychází ven. A kdo se bouří, dům si nestaví. – Anděl odmávnul prázdné nástupiště, toporně, ještě v kouři. Jičín – Studenec 2003

VII Křepelek kratší, teskné vzryvy. Zavání z otav, cítíš? Jak strom zdoupnělý a křivý nitro se nítí. V těsném obemknutí spjati míníme, že sevřelo nás léto; světlá dusna. A zatím chlad, tma a podzim je to. Praha – Sadská 2002

VIII S očima dokořán; jedním křídlem ještě v úžasu a druhým ve vytržení – zemí a vzduchem, soumračnými kruhy prostoru sevřen. V chodbách bez oken, v nichž rozdíl mezi viděným a skrytým stírá tma, oči dokořán spatří jen do vrat nebe přibitého netopýra. Bukovina 2003

IX (ZÁŘÍ) Jak ruce polí níž bys sepnul. Na jaké spění se to hotovil – – – ztemněním dál i pozdnímu je teplu fragment cesty, trčící ostrovy. Syrová vůně zasypaných sklepů. Těch vln je trosečníku zapotřebí: na chvíli jak bys stejně daleko byl peklu i nebi. Vlašim – Ctiboř 2002

X (PODZIMNÍ NOC NA REJVÍZU) Hvězdy už, čelem k hlíně, chladnou... Dorůstá vítr k nabývání vánice... Spáry jestřábího křiku prvně zatnou se do zdí prázdné, neopuštěné světnice. Krajností dozrálého světa zvon je puklý a – slyšíš – srůstá. To ticho! Červeň rozlila se do ran loňských luk. A nad tebou znovu se shlukly stejné můry písmen: Nezískáš nic, můžeš-li ztrácet. Bukovina 2002

XI (UMÍRAJÍCÍ) Možná že jabloně, jež tuším, jsou už za... cítit tak, z větví která je tu prahem! však jistě to, co zraje v korunách, je umíráním téměř zralé. Koruny... živ míň než napůl, přeludnosti střed, zřím sotva to, co slepec. – Mdlý klid teď měsíc ruší, jenž do jabloní zasul stříbrný peníz: – Leč nemám nic, nejméně sebe. Horní Kalná – Bukovina 2002

XII (VEČER NA ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ) Dávno jak mrtvý bys byl a ležel tu s nimi. V posledním světle večera slunce se topí a strážce zrak rozmrzele, sotvas vešel, zvedne. Stráž mrtvých je všude. Nevíš, zda se už před zrozením nepropadla duše k nim, a ne-li, propadá se nyní. A převozník jako by slevil a prudčeji napnul peruť pádla. Třešť 2002

XIII Večerní unavené črty deště probouzí oči, pohyb, který je cítil, plaše jak kočka navracející se noci uniká – ladnosti tím blíž, čím dál jsi všemu. Minuli tě ptáci, kterým sypals na sníh. Hliněný dům, dveře vylomené, a konec žádný, dobrý ani špatný. Vlašim 2002